BARBORA VOJTKOVÁ – ŽENA DVOU TVÁŘÍ

Barbora Vojtková je opravdu tak trochu žena dvou tváří – je úspěšnou skokovou jezdkyní a zároveň se věnuje výzkumu vážné infekční nemoci. O koních, jezdeckém areálu, podpoře rodiny a také o tom, jak se mění její sny jsme si povídaly v jezdeckém areálu Horse Point Sojovice.

Minulý týden jste se vrátila z delšího pracovního pobytu v Maroku. Čemu jste se tam věnovala a jak se vůbec člověk dostane pracovně do Afriky?

Ano, to je pravda, vrátila jsem se v pondělí z pracovní cesty a díky našemu skvělému týmu Horse Point Sojovice, který pečoval o mé koně celé 3 týdny, jsem už v pátek závodila ve Zduchovicích. A jak jsem se dostala díky práci až do Maroka? Na VŠ jsem studovala biologii a parazitologie a věda mě strhly natolik, že jsem po dokončení studia zůstala na Katedře parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy jako výzkumník. Díky tomu mám možnost cestovat po celém světě. Naše Laboratoř hmyzích vektorů se zaměřuje především na studium leishmaniózy, což je hned po malárii druhé nejzávažnější infekční onemocnění přenášené hmyzem, kterým trpí cca 20 milionů lidí. Díky mezinárodnímu projektu LeiSHield-Mati jsem měla možnost zapojit se do terénního výzkumu v endemické oblasti leishmanióz v provincii Ouezzane na severu Maroka, kde je toto onemocnění značným problémem.

Musí být složité zkombinovat Vaši práci a ježdění na vysoké sportovní úrovni. Máte nějaký fígl? Prozraďte nám ho.

Moje práce je naštěstí časově flexibilní a při dobrém plánování pokusů a zahraničních výjezdů mi zbývá stále dostatek času na ježdění. Nicméně bez kvalitního zázemí, podpory celé rodiny a skvělého týmu, vedeného mou sestrou Alžbětou, by to nešlo!

Kolik máte letos koní v přípravě? Můžete je v rychlosti představit?

Letos mám k dispozici 5 závodních koní. Jedná se převážně o 4 a 5leté koně sbírající zkušenosti v soutěžích do 120 cm. Stájovou jedničkou je 10letý holštýnský valach Contos II, se kterým se účastním národních i mezinárodních soutěží do 150 cm a společně se připravujeme na MČR.

Vaším domovskou stájí je moderní jezdecký areál Horse Point v Sojovicích. Co máte na areálu nejraději?

Kromě kvalitního zázemí pro koně i jezdce, který tento areál nabízí, nesmím opomenout ani neuvěřitelný pořádek, který v našem areálu vládne hlavně díky mojí sestře Alžbětě. Ale nejvíce asi oceňuji lokalitu, ve které se Horse Point Sojovice nachází. Všude kolem nás jsou krásné terény a písčité lesy, v nichž velice ráda a často připravuji své koně. Zároveň se areál nachází ve velmi krátké dojezdové vzdálenosti od Prahy, a tak jsme schopni koně velice rychle dopravit na významné parkurové mítinky v okolí. Okolí Brandýsa a Lysé nad Labem mám velice ráda, jelikož jsme zde se sestrou vyrůstaly. Nedaleko stáje leží náš rodinný domek, kde bydlí naši rodiče.

Netajíte se tím, že jste rodinná stáj. Jak to u Vás funguje?

Samozřejmě máme na pomoc stájové zaměstnance, ale i tak se do chodu stáje zapojuje celá naše rodina. Management celého areálu má na starosti moje sestra Alžběta a v její nepřítomnosti maminka Dana. Když zrovna netrávím svůj čas prací na univerzitě v laboratoři, tak do stáje obvykle chodíme na půl 7, společně koně nakrmíme a vymístujeme a u snídaně si rozdělíme úkoly. Kolem deváté hodiny začínáme se sestrou jezdit první koně, ošetřovatelka Veronika nám koně buď chystá nebo jich pár olonžuje, mamka nám občas pomáhá s ježděním. Jak sama říká „venčí ty hodné do lesa“, nebo dělá babičku na plný úvazek. Kolem druhé máme většinou hotovo a následuje pauza na oběd. Odpoledne se opět scházíme ve stáji, Bety se věnuje tréninku svých svěřenců a my ostatní provádíme další důležité úkony kolem koní.

Vaše sestra Alžběta se věnuje i trenérství?

Ano, je to tak. Kormě managementu stáje a ježdění se moje sestra Alžběta vydala i trenérskou cestou a pravidelně ve stáji trénuje své svěřence. Díky tomu náš areál nabízí kompletní servis pro jezdce a koně, kteří mají závodní ambice.

Pamatujete si na svoje jezdecké začátky?

To už je hooodně dávno… Nepatříme se sestrou do klasické jezdecké rodiny. Vlastně bych řekla, že jsme do jezdeckého sportu zasvětily naši rodinu právě my dvě. Jako každé malé holčičce, tak i nám se moc líbili koníci a mamka nás v tom podporovala, takže jsem s Alžbětou začaly docházet do jezdeckého klubu k paní Kesnerové. To nám bylo asi 5 let. První závodní ambice se dostavily až s koupí vlastních poníků a přesunu do stáje Ludvíka Jandourka st. Pod jeho vedením jsme složily zkoušky základního výcviku a začaly se účastnit prvních pony soutěží.

Vybavíte si třeba, jak probíhaly vaše první závody?

Na svůj úplně první parkur si nevzpomínám, ale vybavuji si veřejné tréninky na Mělníku. Nebyly to klasické parkury, ale spíše takové jízdy zručnosti. Někdy to bylo opravdu veselé… Ráda na to vzpomínám. Nejvíce jsem se vždy těšila na závěrečnou překážku do cíle.

Co považujte za svůj dosavadní největší jezdecký úspěch?

Největších úspěchů jsem dosáhla v sedle plemenného hřebce Caruso Medimade, kterého jsem jezdila jako mladý jezdec. Nejvíce si asi cením 2. místa z MČR v kategorii mladých jezdců, spoustu předních umístění při Velkých cenách ČSP, a opomenout nesmím ani účast na mistrovství Evropy. V posledních letech štafetu stájové jedničky převzal Contos II, se kterým jsem vybojovala například 3. místo na MČR v kategorii žen a spoustu dobrých umístění na mezinárodní úrovni.

Kdo vás ve vaší jezdecké kariéře nejvíce ovlivnil? Máte jezdecký vzor?

Za své jezdecké dovednosti vděčím spoustě lidem. V první řadě jsou to rodiče, kteří nás vždy maximálně podporovali, ať už mentálně nebo finančně, a díky nim teď provozujeme vlastní rodinnou stáj. V jezdeckých začátcích mě nejvíce naučil Ing. Ludvík Jandourek, který mě společně se sestrou připravil na zkoušky základního výcviku a absolvoval s námi první mistrovské soutěže na ponících a později i na velkých koních. Cenné rady nám předávali i další trenéři, jako pan Jiří Pecháček, Ludvík Jandourek ml., Jaroslav Jindra nebo Roman Drahota. Nyní své koně připravujeme pod vedením Miroslava Půlpána, za což jsem nesmírně vděčná. Mezi mé jezdecké vzory patří například Malin Baryard-Johnsson nebo fenomenální Marcus Ehning.

A co Vaše jezdecké sny? Podělte se s námi i o ty nejsmělejší.

„Bez velkých cílů nejsou velké výsledky.“ V jezdeckých začátcích jsem měla velkou touhu vyjet na první závody a vyhrát první mašli. Postupně mé cíle rostly až k vytoužené olympiádě. Postupem času se ale  olympijské ambice zase vytrácely, jelikož se ukázalo, jak moc časově a finančně náročný jezdecký sport je. V současné době je mým cílem udržet se na nejvyšší úrovni jezdeckého sportu u nás a kvalitně reprezentovat naši stáj na mezinárodní úrovni. Nyní máme ve stáji spoustu mladých koní, kterým bych se i nadále ráda věnovala.