CHTĚLA JSEM JEZDIT JAKO POPELKA

S Karolínou Fränkelovou jsme si povídaly na Mikuláše v kulisách pohádkově zasněžené krajiny. Náš rozhovor se točil kolem dámských sedel a pohádce o Popelce.

Karolíno, je adventní čas, tak se musím zeptat. Co Vás vedlo k volbě jízdy v dámském sedle. Mohla to být třeba i pohádka Tři oříšky pro Popelku s Libuší Šafránkovou?

Popelka je vánoční fenomén a první impuls většiny z nás jezdících bokem. Je to takový sen, který si chcete splnit. Ale cesta k němu je dlouhá. Začnete jezdit v prvním jezdeckém oddíle, tam mají dámské sedlo. Vás do něj nepustí, jezdí v něm jen zkušené jezdkyně na vystoupení. Ale vidíte, že je to dosažitelné a vnímáte to jako znamení. Pak vám rodiče pořídí prvního koně a v tu chvíli máte volnou ruku. Můžete začít pátrat a hledat. Měla jsem kliku, můj vedoucí bakalářky byl velmi benevolentní a mohla jsem psát o dámských sedlech. Díky mému oponentovi jsem měla přístup do depozita muzea ve Slatiňanech a hodně se o sedlech dozvěděla. Musíte mít štěstí na člověka, který se tomu věnuje a pustí do dámského sedla na vlastního koně. V sedle zjistíte, že když umíte jezdit obkročmo, tak se v „dámičce“ velmi rychle naučíte. A už to jelo.

Musí si kůň na dámské sedlo zvykat? Jak je to s výcvikem?

Jízda v dámičce je stejná jako každý jiný jezdecký styl, jen vyžaduje poctivější přípravu. V dobových materiálech se uvádí, že kůň pod dámské sedlo by měl být alespoň v úrovni S, když tedy vezmeme dnešní škálu výcviku. Za dámami, které se vozily a ukazovaly na báječných barokních koních s vyšívanými postroji a v krásně zdobených šatech, byla dřina štolbů, kteří jim koně připravovali obkročmo a poté i v dámském sedle. Dámy si užívaly jízdu, koně byli plně zpacifikovaní a neudělali krok křivě.

Jak to tedy bylo s jízdou dam na koni v historii? Můžeme si udělat malý výlet do historie?

V těžkém středověku ženy jezdily málo, když už na koně sedly, tak jedině obkročmo. První typ dámského sedla planchette se datuje v 9. století.  Dáma na koni byla vedena panošem. Koně nemohla vůbec ovládat, seděla na plochém sedle a měla jen stupátko, aby nespadla. Mimochodem je to na pocit hrozné i v kroku, nedej bože zaklusat. Funkce tenkrát byla pouze přepravní. Dámu, aby si neušpinila nebo neroztrhala šaty, naložili na koně a odvedli, kam bylo potřeba. Postupem času tomu dámy dodávaly jednotlivé nápady, jestli to lze takto říct. Veškeré poznatky čerpáme z tehdejších textů a maleb, a jak víme, malby jsou obrazem malíře. Dobrým a uceleným pramenem je kniha Das Pferd, tlustá bichle, kde je historii jízdy v dámském sedle, sedlům a oblečení věnována celá kapitola. Kniha zahrnuje vývoj koní a jezdectví od starověku po současnost.

Co exponáty v muzeích, ty by mohly ledacos napovědět? Historické kousky sedel v muzeích najdeme, ale vesměs se jedná o sedla klasická. Dámských sedel moc není, nemám pravdu?

Dámských sedel se dochovalo hodně, ale převážné již moderní dvou až třírohé modely. Mnoho krásných historických sedel je ukryto v depozitářích, kam se člověk nedostane. Třeba v muzeu v Petrohradě je vystavené dámské sedlo Kateřiny Veliké, které má demontovatelné oba rohy. K sedlu se váže příběh. Kateřina Veliká se údajně nesnášela se svou tchýní, ta nutila pokrokovou Kateřinu jezdit dle tradice v dámském sedle. Říká se, že Kateřina odjela v dámském sedle, jakmile byla z dohledu tchýně, odmontovala oba rohy a sedlo použila obkročmo.

Skoková hlava, to bylo jedno z revolučních zlepšení dámského sedla?

Skoková hlava je velmi důležitá. Právě ta se pootočením přizpůsobuje úhlu nohy jezdkyně, pomocí ní se mění „nastavení“ sedla na honební nebo drezurní. Skoková hlava je upevněna na whitworthův závit – ten má obrácené vinutí od závitu metrického, takže když se do ní opřete, závit se utahuje. Kdyby tam byl obyčejný metrický šroub, tak by se při tlaku závit povoloval, takže by skoková hlava neposkytovala oporu. A pak jsou tady ještě další úpravy skokové hlavy, ale ty jsou hlavně co se týče pohodlí, je to polstrování, tvar za účelem, aby se nedělaly modřiny a aby bylo dostatek místa na nohu.

Prý za konstrukcí skokové hlavy stojí muž?

Ano a rovnou tři, francouzi Jules Charles Pellier, pan Baucher a angličan Thomas Aldaker, lovčí hraběte z Buckeley. Vedou se dohady, který z nich je pravým autorem vynálezu třetího rohu – skokové hlavy. Poprvé byla použita roku 1830 ve Francii, ale anglický lovčí ji prý kvůli zranění používal mnohem dříve. V každém případě přinesla do dámského ježdění bezpečnost a dámy mohly konečně bezpečně klusat, cválat i skákat.

Sportovní jezdectví v dámském sedle?

To je velká kapitola. V lednu 2004 byl, po asi ročních přípravách, založen spolek Dámy v sedle. V té době bylo možné se v dámském sedle účastnit závodů pořádaných ČJF. V pravidlech bylo, že je potřeba mít sedlo anglického typu a tuto podmínku dámské sedlo splňuje. Reálně záleželo na pořadateli a hlavním rozhodčí, jestli nás do obdélníku pustil nebo ne. Věděli jsme, kteří rozhodčí nám fandí a na ty závody jsme jezdily pravidelně. Mohli jsme závodit v drezuře, objevilo se i několik startů ve skocích, ale v té době jsme moc neskákaly. Zlom přišel s novými pravidly, tuším v roce 2013, kdy se v pravidlech objevilo, že jezdec musí sedět ve skokovém nebo drezurním sedle. Od té doby na oficiální závody nesmíme. Takže pořádáme závody vlastní, rozhodovat k nám jezdí rozhodčí z Anglie. Myslím, že nás to docela dost posunulo. Vyjíždíme pravidelně za hranice reprezentovat hrdě naši malou dámskou komunitu.

Zájem o ježdění v dámském sedle ze strany jiných sdružení je. Pořádáme workshopy pro Akademii rytířských umění A.K.A., oslovili nás ze společnosti Working Equitation ČR s požadavkem na doporučení, jak by měla být upravena pravidla, abychom se jako jezdkyně v dámských sedlech mohly účastnit jejich soutěží. To je naprosto wow! Celé je to v jednání, uvidíme, jak to dopadne.

Kolik je v republice jezdkyň v dámském sedle?

V Dámách v sedle je nás 25 více či méně aktivních členů. Jsou ale další jezdkyně, které nejsou ve spolku, ale jízdě v dámském sedle se naplno věnují. Myslím, že je nás celkem kolem 50, kdo pravidelně sedlá koně dámským sedlem. Na Moravě si děvčata jedou po vlastní ose, po republice je několik „hnízdeček“, kde na dámičky narazíte.

Vraťme se k Vašemu úspěchu v Anglii. Když jste tam jela, cítila jste se jako Popelka jedoucí na ples? Jaké jste měla pocity, očekávání, obavy?

Na MČR v Hradištku nás poprvé přijely pískat anglické rozhodčí a byly nadšené. Chválily hlavně vyrovnané výkony koní a jezdkyň a celkovou úroveň. Padlo pozvání na National Side saddle show do Addingtonu, kam jsme nejprve jely omrknout situaci bez koní a když jsme zjistily, že opravdu jsme konkurence schopné, tak jsme o rok později vyjely i s koňmi. A přivezly zlato z velmi specifické disciplíny Caro Cripps (takové 5minutové divadelní představení). První zlato udělené za existenci SSA zahraničním závodnicím. A potom také tituly Overseas Champion a Overseas reserve Champion v klasické disciplíně Equitation. O rok později jsme přidaly opět zlato v soutěži párů a stříbro v soutěži Caro Cripps, kde nás od vítězství dělil jeden jediný bodík. K tomu moje trenérka Kamila Rohánková dostala ocenění za nejlepší kostým a cenu pro nejlepší jezdkyni nad 40 let :-D. Angličanky jsou velmi vstřícné a soutěžní kategorie tam jsou opravdu pro všechny, včetně tří kategorií pro koně veterány (nesmíte mít ostruhu a v třídě 20+ se necválá) i tří kategorií pro dámy vyššího věku (v té nejvyšší 60+ jedete pouze krokem).

To je opravdu skvělé! Ale pojďme dál. Je pocit rovnováhy v dámském sedle rozdílný oproti sedlu obkročnému?

Je to stejné jako u normálního sedla. Když je dobré sedlo, tak se jezdí dobře. Vezměte si, jak dlouho trvá najít a napasovat to pravé obkročné sedlo. Může to být docela dlouhý proces plný hledání a jsou jezdci, kteří to pravé sedlo nikdy nenajdou. U dámičky je to de facto to samé.

Můžete být trochu konkrétnější? Tuším záludnosti.

Začnu ze široka. V Anglii neskončilo ježdění v dámském sedle 2. světovou válkou jako jinde v Evropě, tam bez přestávky kontinuálně pokračuje – na národním setkání je ke dvěma stům jezdkyň v dámském sedle. To je masakr. Když se blíž podíváte, většina z nich používá původní sedla z konce 19. a začátku 20. století. Plátěné polštáře cpané vlnou postavené na dřevěných kostrách. Žádný plast a syntetika, které je možné tvarovat. Kostra dámského sedla je rovná, celkově je konstrukce odlišná, musí pasovat dole koni a nahoře jezdkyni. Co bude pasovat mě, nebude pasovat vám. Stačí 5 cm rozdíl v délce nebo obvodu stehna. Dámička má nejblíže k drezurnímu sedlu, tedy aby nevadila lopatce, bočnice jde rovně dolu, ale má delší posedlí. To je postaveno tak, aby zezadu nebylo poznat, že dáma sedí bokem. Sedlo musí dobře sedět, nesmí po hřbetě cestovat. Při dobře postaveném sedle není třeba použít pevně dotažený balanční řemen. Ideální pod DS jsou koně s pevným, a hlavně rovným hřbetem a kvalitně osvaleným kohoutkem. Propadlá záda nebo kapří hřbet budou s dámičkou cvičit. Na koni bez kohoutku se bude dámička přetáčet, vystouplý ostrý kohoutek se může otlačit či odřít, ačkoliv má většina dámských sedel otevřenou komoru. Aby sedlo na 100 % sedělo a neposunovalo se je pro rovnováhu jezdkyně velmi důležité. Dámy, respektive sedláři pasují sedla pomocí queen. To je název pro všechny možné výplně a vycpávky, které pomohou sedlo vyvážit, když nemáte to štěstí, aby 100 % pasovalo. Ty tradiční jsou z filcu, poskládané a poslepované přesně podle chybějící hmoty koně. Mohou se vložit do speciálních podsedlovek nebo přímo položit pod sedlo tam, kde je potřeba. Je to docela věda, ale dá se v tom rychle zorientovat. Důležité je zmínit, že pod dámičku jsou veškeré dnešní korekční podložky, gelovky a beránky nežádoucí. Ideál je čistý plátěný polštář na holého koně nebo s minimalistickou speciální dečkou. Žádná syntetika a hi-tech materiály.

Dají se dámská sedla vůbec koupit? V klasických obchodech k vidění nejsou…

Koupit nové dámské sedlo je drahá záležitost. Jak v zahraničí, tak u nás. Zachovalé kousky renomovaných značek neztrácejí hodnotu a ceny nových jsou s nimi srovnatelné. 2500-3000 liber je relativně běžná cena za staré či nové kvalitní dámské sedlo.  Staří mistři sedláři umřeli, velkovýroba dámičkám nepřeje. U konfekčních je problém s dopasováním. Sama mám, mimo jiná, 20 let staré sedlo na míru od mistra sedláře z Polska. Jeho syn se po smrti otce výrobě sedel věnuje dál, ale z malé dílničky je továrna a dámské sedlo ušít dobře neumí, byť ho má stále v nabídce.

Dámské sedlo je spojené s jízdou v sukni. A to se vracíme zase k Popelce.

Jezdecký habit je velmi specifický, má svoje striktní pravidla. Tmavý, černý nebo modrý vlněný kostým je oficiální závodní na všechny klasické soutěže, skládá se ze saka a jezdecké zástěry, vestičky, košile s dlouhým rukávem, plastronu, přírodních rukaviček a ideálně lesklého hedvábného cylindru se síťkou přes obličej. Naopak tvídový můžete vzít na drezuru i na skoky, avšak s buřinkou nebo helmičkou a místo plastronu pak musíte mít kravatu. Ale nikoliv bílou, jak jsme zvyklé u pánů na parkuru, ale naopak barevnou, ideálně s drobným vzorkem. Na soutěže kostýmové elegance a historické třídy máte volnou ruku, většinou ale potkáte kostýmy zařaditelné mezi 18. až pol. 20. stol. Na různé historické show a průvody máme zase dobové kostýmy, aby co nejvěrněji odpovídaly době, kterou máme evokovat. Takže třeba v barokním kostýmu je korzet, více sukní a pod sukní více spodniček.

A co je pod sukní a spodničkami?

Pod sukní máme normální rajtky, já preferuji rajtky s koženým sedem oproti rajtkám s gripy. Rajtky jsou důležité ve sportovním ježdění. Třeba v tréninku jezdíme jen v rajtkách bez zástěr, aby trenér viděl nohy, zda to nešulíte a neopíráte se o skokovou hlavu a také mohl kontrolovat pobídky. U soutěží historických tříd nebo u historických průvodů a show je to jiné, tam se používá i historické spodní prádlo s krajkami.