DĚTI BY SE MĚLY NAUČIT POKOŘE

Jana Hartová o pony ježdění.

Jak vidíte pony jezdectví?

Děti a poníci k sobě jednoznačně patří. Pony sport je vlastně mateřská školka pro vlastní jezdectví, tedy ježdění na velkých koních. Je to nesmírně důležitá součást vzdělání. Nicméně k pony ve velké většině přichází děti rodičů „nejezdců“, tudíž chybí jakákoliv zkušenost ze strany rodičů s koňmi, což často způsobuje řadu problémů. Na druhou stranu se vzděláváním pony jezdců často vzdělávají i rodiče a to i co se týká managementu poníků a péče o ně, což je velmi dobře.

Můžete toto vysvětlit?

Doba je hektická a obecně nepřeje pomalým věcem. Tlak na výkon a výsledek je často obrovský. Mnohdy rodiče nemají vůbec žádné zkušenosti s živým zvířetem. Jsou rozčarováni tím, že dítě potřebuje čas, aby se v jezdectví posouvalo. Nechápou, že dítě musí růst postupně, a to jak svalově, tak mentálně. Takže jsou rozladěni tím, že „to“ dlouho trvá. Často si rodiče představují koně jako motorku, že „se to prostě nastartuje a pojede to, případně se sešteluje nějaký šroubek a je to spravené“. Tak to samozřejmě není a rodiče a s nimi děti jsou mnohdy rozčarováni, že se výsledek nedostavil dostatečně rychle. Nechápou, že se jedná o opravdového atleta, který potřebuje odpovídající péči a management. Ne každý má vytrvalost a pokoru, která je v jezdectví nezbytná. Každopádně je pak ale řada rodičů, kteří se do sportu a vzdělání aktivně zapojí a jsou úžasnou podporou a motivací pro své děti.

Jaké jsou další příčiny, proč mnoho dětí odpadne?

Příčin je mnoho. Od puberty, přes tlaky okolí, kamarádů, změnu školy či prostředí, seznámení se s jiným, pro dítě atraktivnějším sportem, po v neposlední řadě finanční důvody. Jezdecký sport je bohužel jeden z nejnákladnějších sportů vůbec. Mnohdy je to způsobeno i výše zmíněným rozčarováním z toho, že se nedostavily očekávané výsledky, což je někdy způsobeno i vedením tréninku nedostatečně kvalifikovaným trenérem.

Pakliže rodiče nemají vlastní jezdeckou (mnohdy ani sportovní) zkušenost, nemohou rozpoznat kvalitu trenéra nebo jezdecké školy. Mnohdy děti trénují nekvalifikovaní trenéři, osoby, které vůbec nemají odpovídající vzdělání či sportovní zkušenost, kolikrát jsem se již setkala s tím, že na jízdárně stojí dítě a „trénuje“ jiné dítě… Dále jsou pak i situace, kdy pro trenéry, kteří jsou velmi zkušení, je trénovat děti řekněme obtížné. Trénink dětí má svá specifika. Děti je nutné motivovat, nadchnout, používat jim pochopitelné povely i mluvu. Pakliže to tak není, děti časem ztratí o koně a jezdectví zájem. Velmi důležité je, aby se dítě pohybovalo mezi vrstevníky, a tak i na jízdárně se mělo možnost jistým způsobem porovnávat, „hecovat“ k lepšímu výkonu.

Jaká vidíte v tréninku dětí specifika?

Děti nejsou dospělí a motivovat je ke vzdělávání, byť jezdeckému, je obtížné. Děti si chtějí hrát a poměřovat se navzájem. Dril je nebaví, koneckonců dnešní děti na dril nejsou zvyklé ani ze školy. Jezdecká hodina musí být pro děti zábavná a pochopitelná pro jejich mentalitu. Pro děti je pak ježdění forma hry, a to je jediná cesta ke vzdělávání dětských jezdců. Je výborné, když jezdecké stáje umí proložit lekce hrami nebo soutěžemi. Od soutěží během výcvikové jezdecké hodiny je už jen krůček k pony sportu. Pony sport se za poslední roky hodně posunul. To, že děti mají možnost závodit, poměřovat se navzájem, je motivuje v tréninku. Připravují se, jezdí s vidinou závodů, na konci vidí „mašli“ a to je nesmírná motivace. To, že se v rámci přípravy na závody jezdecky vzdělávaly, to děti nevidí, to zjistí až coby junioři.

Závody pro děti představují do jisté míry stres. Je to tak?

Mentalita dětí je nesmírně náročná. Děti nejsou odolné vůči stresu tak jako dospělí.  Na prvních hobby závodech se děti někdy „zhroutí“, neudrží pozornost, řeší okolí, diváky, jiné jezdce, kdo co má oblečené a kde je kdo fotí, kdo sleduje. To se časem „ochodí“. A pak přijdou první oficiální závody a opět se to celé opakuje. Pak mistrovství, a zase stejný scénář.  Je na trenérovi, aby ze závodů udělal běžnou rutinu, aby bílé rajtky neznamenaly stres, ale jen a jen bílé rajtky. A na rodičích, aby na děti nekladli příliš vysoké nároky a nedali najevo své zklamání, když se zrovna závody nevydaří.

Co by se dnešní děti měly na koni naučit, aby se z nich stali jezdci evropské úrovně?

Určitě mít kvalitní jezdecké základy. Nutné je osvojit si i pohybové stereotypy a návyky, bez toho to samozřejmě nejde. K tomu je potřeba mít odježděny stovky, možná tisíce hodin, ideálně na různých koních. Dnes děti jezdí na jednom nebo dvou koních. Mnohdy s nimi dosáhnou pěkných výsledků, ale na jiném koni jsou doslova ztracené. Neumí o jiném koni přemýšlet, nechápou, že každý kůň či poník je jiný a jinak jezditelný. Právě možnost ježdění na různých typech koní považuji za výhodu dříve fungujících jezdeckých škol a jízdáren. Takže, je-li možnost si sednout na jiného koně nebo poníka, je potřeba ji využít. Taková zkušenost je pro každého jezdce nenahraditelná. Pro začínajícího jezdce to platí dvojnásob.

Co ještě?

Děti neumí padat. Každý pád otřese jejich psychikou. Vzpomínám si, jak jsem jednou během hodiny spadla 9krát, a pokaždé se vrátila ještě víc odhodlaná do sedla. Staré jezdecké přísloví říká „kdo nepadá, nejezdí“ a je pravdivé. Dále pak je potřeba si uvědomit, že před každým tréninkem by se měl jezdec rozcvičit. Dříve, když nebyli soukromí koně, muselo se nejdříve místovat, připravit krmení. Tím byla zabezpečena řádná rozcvička. Současná doba, kdy jezdec přijede autem až do stáje po celodenním sezení ve škole, přijde do čistého boxu, kde stojí ostříhaný a dekovaný poník, a ještě velmi často dostane support v podobě nasedlání, nedovolí, aby se jezdec náležitě rozehřál, rozcvičil. Ono jen vyčistit poníka hřbílkem a slaměnými víchy před ježděním zahřeje jezdce a promasíruje, prohřeje a připraví svaly i poníkovi.

Nejvíce by se ale děti měly naučit pokoře, úctě a respektu.