JE JEDNO, JAKÉHO KONĚ MÁTE

Jana Vija se věnuje volné drezuře koní. V rozhovoru se dozvíte, jak koně na vystoupení trénuje, ale i to jak jí koně postupně přicházeli do života a utvářeli pohled na svět. Její stádo čítá 5 naprosto různorodých koní, se kterými předvádí volnou drezuru a věnuje se lektorství.

Jak dlouho se volné drezuře koní věnujete?

Přibližně před deseti lety jsem poprvé zkoušela pracovat se dvěma koňmi najednou na vodítkách. Ze sedla jednoho koně jsem vedla druhého, ze země jsem je vodila a zkoušela i základní věci jako např. couvání, vyslání na kruh… Pěkně jsem se v tom motala a než jsem si stačila vůbec nějak zvyknout, přibrala jsem rovnou ještě i třetího koně. Začátky nebyly vůbec jednoduché. Převážně proto, že jsem se učila rovnou na třech koních, kteří byli od sebe tak odlišní – jeden byl lehký typ, druhý těžký a třetí poník. Zoufala jsem si, že je to nemožné, ale pokaždé, když jsem se sesunula k zemi se slzami v očích, jsem se po chvilce znovu zvedla a snažila se dál. Navíc jsem úplný samouk, což mě mou cestou vedlo o něco pomaleji, ale zato mě to vytvořilo takovou, jaká jsem teď.

Co bylo motivací vydat se cestou volné drezury? Mělo to nějaký konkrétní impulz, nebo to přišlo pomalu a přirozeně?

Na nějaké té cestě jsem už od úplného začátku, tedy od dětství. U koní jsem od svých 5 let. Každý máme svou cestu a záleží jen na nás, jakým směrem se bude stáčet a jak konkrétně bude vypadat. Má cesta se neustále mění, ale nejdůležitější je, že se line sáhodlouze stále dál a dál. Pod nohama mívám často velké překážky a několikrát jsem si řekla, že takto to přece dál nejde. Zrovna nedávno jsem se ocitla na křižovatce a přemýšlela, kterou ze dvou cest se vydat – mám jít tou první a pokračovat dál, bojovat a jít si za svými sny, protože toto všechno, co se právě teď děje, se děje proto, že mě to dělá ještě více silnější než jsem teď? Nebo se mám rozhodnout pro tu druhou, ke které to všechno směřuje už tak dlouho, tedy konečně to vzdát a pochopit, že dál to jinak už ani nejde… Všechno se to vyvíjí a děje postupně a pomalu. Občas to má rychlejší spád, jindy se nechám jen tak vést.

Představte nám prosím stručně svoje koně a také psa.

Můj první vlastní osobní kůň je tmavý plavák (buckskin) quarter horse (z Kathys Royal Jess po Count Jess) po plnokrevné matce (po Jolly Groom) a jmenuje se Cookie Inka Jess. Mám ho od hříbátka, tedy už 16 let a je mým osudovým koněm, který mě neustále utváří, a to ze všech mých koní nejvíc. Bohužel se u něj nakřížení quartera s plnokrevníkem nevydařilo a během jeho růstu začala být čím dál tím víc viditelná lordóza zad, která je naštěstí „jen“ vadou na kráse a koník nemá žádná omezení. Druhým koněm je bílá Lady Sofie, která je po otci norik a matce ČT/hannover. Velká osobnost, kůň jednoho člověka, na cizí přísnější. Mám ji od odstávčete a kvůli její horší imunitě jsme si spolu prošly za těch 12 let hodně nemocemi a nejednou jsem jí doslova zachraňovala život. Kobyla, která je mým jezdeckým prostředním koněm na vystoupeních, je důkazem, že pro mě udělá naprosto cokoliv i přes svou vrozenou ataxii, dušnost, letní vyrážku, kolikářství, dlouhatánskou záď a šílenou prostorností chodů… Je až zázrak, že se mi ji daří držet bez příznaků a spolupracující.
Třetím je strakatý shetland pony Le Petit Zoukie. Zoukáček je ten nejchytřejší koník, kterého znám. Kupovala jsem ho jako tříletého a za těch 10 společných let jsme spolu prožili hodně dobrodružství – dělali jsme kontaktní terapie pro hendikepované a seniory, jezdil se mnou už od začátků po vystoupeních, byli jsme spolu dokonce i v televizi. Je to umazlený pohodář s výškou sotva 1 metr. Čtvrtá je furioso kobylka Gidran XX-5/Útecha/Sheilie. Drobná hnědka ze Slovenska, kterou jsem si původně ani neplánovala nechat. Je to Jánošíčka naprosto jedinečné povahy. Mladá kobylka, velmi charakterní, hodná, jemná a pracovitá.
Pátým je vraník lusitano linie Sociedade Das Silveiras + Coudelaria Ervideira jménem Naruto, kterého jsem si nechala dovézt jako netknutého hřebce přímo z Portugalska. Vkládám do něj velké naděje, ale nic mi nedává zadarmo. Je typickým představitelem svého plemene – jak stavbou těla a korektností, tak i citlivou povahou. Je mým nejmladším koněm a díky němu se posouvám zase trošku jiným tréninkovým směrem.
Pejsek se jmenuje Aiichiro, říkáme mu Ajčík, a je to už skoro 11letý vlkošedý německý ovčák, který je i přes svůj rodokmen a pracovní linii krásně sehraný s mými koňmi a už od štěňátka mi je neustále v patách. Říkávám, že jsem ho nikdy necvičila, spíš si s ním povídám a on mi rozumí. Můj jedinečný milovaný (to je překlad jeho jména z japonštiny), věčné děcko v kožichu. I on vyniká jedinečnou povahou.

Lze jednoduše popsat výcvik? Jak takové vystoupení se skupinou koní vzniká?

Jsem za každé situace sama sebou. Reaguji přirozeně, vnímám lásku hluboce, ve vnitřním nastavení mám velkou jemnost a zároveň pevnost k dosažení představ. Všechno mi jde tak nějak samo, když jsem uvolněná, mám radost a užívám si naplno každičký společný okamžik. Oni jsou pro mě vším a já pro ně též. Jsme rodina, tým, a bereme se všichni navzájem tak, jací skutečně jsme. Žádné masky, žádné přetvářky, ego musí stranou. Čím méně se snažím dosáhnout dokonalosti, tím ohromenější jsem, co všechno mi koně dokážou dát, nabídnout.

Nejvíc času trávím v sedle bílé Sofi, po jejím levém boku mám Cookieska se Zoukáčkem, po pravém Sheiličku s Naiem. Takto jezdíme skoro každý den ven. Všichni spolu, ve všech chodech, různě těžké terény. Občas si je musím poslat za sebou ve vláčku, abychom prošli úzkou uličkou. Někdy si musím vodítka zkrátit, když míjíme něco, čeho by se mohli bát. Často si musím hlídat, abych stihla včas vodítka povolovat, a hlavně abychom se nezamotali.

Neznám hezčí pocit, než když cválám se všemi pěti najednou a vím, že ta pětinásobná koňská síla reaguje tak lehce, snad jen na mé myšlenky. Nebo když se rozeběhnu a vím, že všech pět mám pohromadě a běží za mnou. Ale to nejlepší je, když si všechny najednou položím a jenom tak spolu ležíme – jak v klidu doma, tak klidně i před lidmi na show, protože v ten moment neexistuje nic jiného, jenom my a náš svět.

Když popisujte práci s koňmi ve skupině, vypadá to velmi snadno. Trénujete koně i po jednom?

Trénink každého koně zvlášť je pro mě prioritou. Od toho se pak odvíjí jednotlivé cviky se všemi koňmi najednou. Věnovat se každému zvlášť je mou povinností, na tom stavím svůj přístup. S každým koněm mám specifický vztah, ke každému mám jiný přístup a každý vyžaduje něco jiného. Každý z mých koní mě potřebuje sám pro sebe, ale s každým se věnuji něčemu jinému, protože každý z nich je úplně jiný.

Jakou roli ve Vašich vystoupeních hraje pes? Od přírody je pes predátor. Vnímají ho tak vaši koně?

Dříve nás Aiichiek doprovázel na pár vystoupeních a byl s námi na každé z vyjížděk. Teď už je to starší pejsek a spíš odpočívá doma a k našemu společnému hraní/tréninku se zapojí jen občas. Kolem koní se pohyboval už od štěňátka, zvykli si na sebe navzájem. Je to pes koňák tělem i duší napořád. Nejvíc miluje poníka Zoukieho.

Dřív jsem měla představu k vytvoření vystoupení psa s koněm, ale později jsem se zaměřila spíš jen na koně. Sehrát psa se stádem koní bylo kolikrát náročné, hlavně kvůli bezpečnosti, ale nechala jsem tomu takový ten volnější průběh. Pořídila jsem si ho i kvůli tomu, že jsem chtěla zkusit svou tréninkovou metodu koní použít i na psa – tedy vytvořit hluboký vztah a dosáhnout i složitějších cviků, a to vše úplně bez pamlsků, což se mi povedlo.

Jak dlouho trvá, než se kůň začlení do skupiny a může třeba na vystoupení?

Dlouho jsem měla jen tři koně a neplánovala jsem jich víc. S příchodem čtvrtého koně (Sheilie) jsem pochopila, že začlenit dalšího nového není nic složitého, zvláště když přidáte mlaďocha. Nejtěžší na tom je to, že ten nový je narušitel toho původního stáda, a tak jak mají tendenci si mezi sebou řešit přirozeně postavení ve výběhu, tak během tréninku to bývá tím nejtěžším. Nejde o to ty starší koně trestat nebo napomínat, aby na mladého nováčka neútočili, ale o to je v klidu ujistit, že jsem tam stále pro ně a nemusí se bát ohrožení. Stejně tak, že se ten nový nemusí v mé přítomnosti dalších koní bát, protože já jsem jeho štít. Po vyřešení této základní hierarchie se nováček velmi rychle učí, a to díky našemu nového vztahu a díky opoře u starších koní. Přidáním pátého koně se mi tyto myšlenky jen utvrdily a zjistila jsem, že je mi vlastně jedno, kolik těch koní takto spolu pohromadě mám. Nejtěžší je spíš to, že mám smíšené stádo, tedy kobyly a valachy a předtím mezi nimi i hřebce. A taky to, že je každý kůň tak jiný. Mít třeba samé kobyly v jednom stejném typu/plemeni, tak si pískám víc

Podle čeho si koně vybíráte? Musí mít nějaké speciální předpoklady?

Přiznám se, že jsem si žádného ze svých koní vlastně sama od sebe nevybrala. Tato moje sebranka se vytvořila tak nějak sama od sebe. Jako svého prvního koně jsem chtěla dvouletou teplokrevnou kobylu na drezúry, ale koupila jsem si ročního amerického hřebečka. Jako druhého koně jsem chtěla koupit čokoládově hnědého reiningového quartera, ale dostala jsem od kamarádky půlroční hříbě chlaďasku. Třetího jsem chtěla poníka, ale plaváka nebo bílého, aby ladil barevně na vystoupení. No dovezla jsem si strakatého rezavobílého. Čtvrtý kůň nebyl vůbec v plánu, ale na bazoši toto velmi nehezké hnědé káčátko bylo dost dlouho a nikdo jej nechtěl. Smýšlela jsem tak, že ji přivezu, nakrmím, dám „do kupy“, naučím ji základy, obsednu ji a najdu jí milující domov, protože hodně mých klientů ze seminářů mě prosilo, jestli bych někdy neměla na prodej nějakého koně ode mě, z mého tréninku. A najít zdravého a zároveň psychicky vyrovnaného koně je nadlidský výkon, a tak jsem jim chtěla vyjít vstříc a zároveň pomoct takovémuto koni. Jenomže mi nakonec zůstala a čím víc ji zkouším, tím víc mě ujišťuje o tom, že je mým koněm po všech stránkách. Objevila jsem v ní klenot, který je pro mě k nezaplacení. No a do pětice. To by už mohl vyjít kůň podle mých představ a přání, ne? Volba lusitana pro show byla jasná. Z vize černého klenotu se realita ukázala v malém pidižvíkovi, který má docela problém se aklimatizovat tady u nás v ČR, dává mi pěkně zabrat ho vykrmit, a vyžaduje úplně jiné podmínky, než na jaké jsem byla se svými koňmi doposud zvyklá. Navíc ti lusitánští kluci jsou prostě jiní, a jak mi teď dospívá, tak je třeba začít opravdu pracovat. Za to ale vím, že všechno, co do něj vložím, mi vrátí a věřím ve splnění mých dalších představ a přání.

Lze každého průměrného koně naučit podobným kouskům? Co je k tomu potřeba? Čím byste doporučila začít?

Myslím, že právě já jsem živoucím důkazem, že je úplně jedno, jakého koně máte, že jde dělat s každým koněm skoro cokoliv. I s těmi nejvíce obyčejnými, dokonce i dost křivými a nekorektními koňmi, různými plemeny, lehkými i těžkými nebo poníky, kobylami nebo valachy… Zásadní je jenom uvědomit si, jakého koně mám, co je v jeho možnostech, k čemu má předpoklady a co ho baví nebo mu vadí. Vždycky se dívám, jak je kůň stavěný, jak vypadá, jak je starý, jak reaguje na svého člověka a na ostatní koně. Dívám se na každého koně hodně širokoúhle, rozsáhle. Podle toho tvořím a často si nechávám samotným koněm napovídat. Např. moje norička je velmi dlouhá v zádi a má potvrzenou ataxii. Stranové pohyby pro mě udělá, ale velmi opatrně a pomalu. Nikdy po ní nemůžu chtít rychlost a obratnost jako po quarterovi. Lusitano je korektní, ale větší sílu zádě má ta furioska, která je navíc i o rok starší a jako kobyla vyzrálejší, proto se i mezi těmito koňmi liší tréninkový plán.

Po uvědomění si těchto důležitostí si tvořím cíle. Nejdřív malé, ze kterých dosahuji pak těch velkých. A mou tajnou ingrediencí jsou sny, které si postupně všechny plním a od nich se všechno tvoří. Dále volný průchod fantazie, kombinovat v práci hravost, každodenní pestrost a nekonečná láska.
Stále se držím svého citátu, který zní: „V každém koni je slunce, jenom jej nechat plát.“
A za tím si budu vždycky stát .

Kde Vás můžeme v nejbližší době vidět? Vystupujete vždy se všemi koňmi a psem?
Nyní vystupuji se všemi pěti koňmi najednou (pejsek už s námi nejezdí) a vždycky v naprosté volnosti. Ze země i ze hřbetu, na písku i na trávě, na malých akcích i na těch větších. Jedeme tam, kam si nás zavolají a kde se dokážeme domluvit na přijatelných podmínkách.

Máme za sebou zatím jen pár akcí. Jelikož jsem dlouho působila jako trenér a vedla semináře, tak si lidé mé jméno stále spojují spíš s tréninkem. Od tréninků jsem si dala na nějakou dobu pauzu, svůj přístup jsem vložila do projektu s online výukovými videi na svijou.cz, a teď se zaměřila jen na své koně, tedy na vystoupení. A tak se snažím dát lidem prostřednictvím své facebookové stránky Vija vědět, jak postupujeme v tréninku dál a kde všude nás můžou vidět.

Kalendář zatím nemám plný. Bohužel jen velmi málo lidí dokáže ocenit umění svobodného tréninku s více koňmi najednou. Ale já stále věřím a postupně pomalu si jdu dál a dál. Do budoucna mám v plánu hodně velkých změn, ale za tím vším stojí další pořádný kus práce, od kterého se bude odvíjet naplnění mých představ.