JSTE SI JISTÍ, ŽE BARVA NESKÁČE?

Napříč staletími a kulturami jsou některé barvy srsti, hřívy, ocasu nebo kopyt koní spojovány s určitými vlastnostmi nebo znameními. Podívejme se společně na některé z nich.

„Barva neskáče!“ To je snad nejrozšířenější rčení spojené se zbarvením. Jestli se tento mýtus pravdivý nebo ne by mohli rozluštit snad statistici. Jejich pohled by ale byl značně zkreslený nastavením kritérií hodnocení výkonů v jednotlivých soutěžích. Přijměme všechny mýty a pověry spojené s barvou srsti jako slovně zhmotnělou zkušenost předků. Nic víc, nic míň.

Barvy koní

Podle výzkumů vědců víme, že původní koně v Evropě a Asii byli hnědáci, měli tedy hnědou srst, černé žíně v hřívě a ocasu a spodky nohou byly také černé. Takto zbarvení divocí koně se vyskytovali od Iberského poloostrova až po Dálný východ. Jedná se o poměrně nový poznatek, dříve se předpokládalo, že divocí prapředci dnešních koní měli barvu šedou. Dnes rozeznáváme osm základních barev koní. Jsou to ryzák, hnědák, vraník, bělouš, albín, plavák, isabela neboli žluťák a strakoš. K jedné z těchto základních barev lze tedy přiřadit všechny koně.

Mýty a pověry

Máte strakoše? Jestli ano, tak to je dobrá zpráva. Indiáni považovali koně strakaté za koně šťastné. Věřili, že strakatý kůň má menší šanci být zasažen v bitvě. Zároveň Indiáni koně se skvrnitou srstí spojovali s klidnou povahou a mírným temperamentem. Právě plemeno appaloosa, pro které je skvrnité zbarvení typické, bylo vyšlechtěno Indiány z kmene Nez-Percé. Indiáni šlechtili koně dovezené do Ameriky Španěly v 16. století.

Někteří lidé věří, že pruhovaná kopyta jsou odolnější než ta jednobarevná a méně často potřebují podkovy. Říká se také, že tmavá kopyta jsou silnější než světlá. Z vlastní zkušenosti na velmi malém vzorku koní toto nemohu potvrdit, určitě více záleží na konkrétním kopytu než na jeho barvě. Ale zeptejte se svého kováře, ten jistě viděl dost kopyt a třeba vám odpoví.

Výjimeční bělouši

Máte bělouše? Pak jistě víte, že to jsou výjimeční koně, zvláště, když línají. Bělouši v mýtech, to je kapitola sama pro sebe – snad každá kultura má pro bělouše pověru. Určitě si vybavujete, že Pegas i Jednorožec jsou bělouši, tak jedineční koně to jsou. Často jsou bílí koně označováni jako koně šedí, jedná se o nevybělující bělouše nebo ještě nevybělené koně. Jako bělouši jsou označování i albíni. Britové věří, že bílí koně přináší smrt, snění o bělouši po tři noci za sebou znamená, že někdo zemře. Na druhou stranu existuje irská pověra, že čistě bílý kůň, pokud na něm majitel jezdí, mu propůjčuje zvláštní dar léčit fyzické neduhy. V Anglii věří, že nevybělení či nevybělující bělouši, tedy koně šedí, se čtyřma bílýma nohama nebudou úspěšní při dostizích. Ve středověku znamenal bílý kůň vítězství, jen si vzpomeňte na obrazy na zámcích, kde se to bělouši jen hemží. O bílých koních se věřilo, že přinášejí štěstí nevěstě a ženichovi, pokud je spatří cestou na svatbu. Podkova ze zadní nohy bílé klisny má přinášet obzvlášť velké štěstí.

Ryzí koně i vraníci v legendách

Nejen s bělouši je to zamotané. Například v Maďarsku a Španělsku se věří, že černí koně přinášejí smůlu. Francouzi si myslí opak a vraníky považují za koně přinášející štěstí. Skotské Kelpie jsou vyobrazovány jako vraníci stejně jako Nightmares, někdy nazývaní pekelní koně. Děsiví vraníci s rudýma očima a ohnivou hřívou a ocasem se zjevují ve strašlivých snech lidem, kteří se s nimi ve skutečnosti setkali.

A pak jsou zde ryzáci, koně v barvě ohně. Ti jsou mnohdy považováni za vznětlivé, nervózní a psychicky labilní. O něco hůře jsou na tom v tomto ohledu klisny, než hřebci či valaši – asi všichni koňáci znají slovní spojení „zrzavá kobyla“ a vědí, co se za ním skrývá…

Na ryzém koni jel druhý z apokalyptických jezdců. V knize Zjevení svatého Jana je druhý kůň popsán následovně: „A vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi pokoj, aby se všichni navzájem vraždili; byl mu dán veliký meč.“ Popravdě klid a pokoj tento popis nebudí. 

Je jisté, že na „barvu“ se zaměřovali i první chovatelé koní. Dnes dobře známe mechanismy dědičnosti popsané nejen genetickými zákony George Mendela a máme možnost pomocí snadno dostupných testů zjistit, jak je na tom s „barevnou“ genetickou výbavou konkrétní kůň. Chovatelé sportovních a dostihových koní se zaměřují při chovu především na výkon, sestavují připouštěcí plány podle osvědčených kombinací linií s cílem maximalizovat výkonnostní potenciál hříběte. Ale je pravdou, že někteří z rodičů předávají nejen vlohy ke sportu, ale často i barvu.