Vyzpovídali jsme pro vás našeho kolegu z Equiservisu Petra Bečku, který už přes 10 let staví parkury. Jak se k funkci stavitele dostal, co je podle něj důležité a co by poradil závodníkům i budoucím stavitelům?
Petr Bečka
- Stavitel parkurů, správce jezdeckého areálu, fotograf a grafik.
- Jeho domovskou stájí je PJK Gabrielka, kterou také vede.
Petře, jak jsi se stal stavitelem parkurů?
Narodil jsem se do rodiny koňáků. Táta byl veterinář a také závodil v parkuru. Dokonce měl i stavitelskou licenci. Já jsem aktivně závodil do 25 let, poté připravoval mladé koně. Když jsem se rozhodl, že v závodní dráze nechci dál pokračovat, bylo mi líto opustit toto prostředí, které jsem měl rád. Výkonnost potřebnou pro stavitele jsem měl splněnou, tak bylo ještě potřeba složit zkoušky a mít praxi. Praxe trvala řekněme jednu sezónu, kdy jsem byl k ruce například Petru Švecovi nebo Janu Šímovi.
Kde můžeme vidět tvoje parkury?
Stavím na Gabrielce, což je moje domovská stáj a mám s ní spjatou dlouhou historii, dále také v Ústí nad Labem, na Chabech nebo třeba v Kovárech.
Co tě na stavění baví?
Baví mě lidem a koním pomáhat v rozvoji a zpříjemnit jim začátky. Neztěžovat jim to. Proto tíhnu spíše k nižším a hobby soutěžím. Na nižších soutěžích je cílem, aby koně i lidé byli spokojení. Do určité výšky parkurů se snažím stavět co nejpříjemněji. Protože jde o vývoj a výcvik jak koní, tak lidí. U pokročilých jezdců a koní už stavitel může vymýšlet, jak jezdce a koně prověřit, aby ukázali své schopnosti.
V čem vidíš tedy přínos nižších soutěží?
Na menších soutěžích se lidé i koně mají učit. Úkolem stavitele je jim s tím pomoci. Oni sami to mají těžké v rámci svého výcviku, svých zkušeností a zkušeností svých koní. Tento segment, kde se nejvíce pohybuji, je ten, který má koním a lidem dodat chuť to dělat. A tak se i k tomu snažím přistupovat. Aby jim kurzy parkurů tu chuť nevzaly, ale v tom nejlepším případě jim ji dodaly. Zaměřuji se na to, aby mohl kůň pohodlně cválat, nemusel nikde moc brzdit, ostře zatáčet…
Takže tě menší a hobby soutěže naplňují?
Ano. Momentálně i kvůli jiným závazkům stavím méně, cca 6-10 závodů ročně, dříve to bylo třeba 20-25. U mladých a začínajících jezdců je vidět velká radost po dojetí parkuru třeba i s chybami, ale jsou šťastní, že to zvládli, a to dělá radost i mě. Nedělám parkur lehčí, ani těžší, než ho můžu udělat, ale po těch letech už trochu tuším, co už si můžu vůči konkrétnímu startovnímu poli jezdců dovolit. Kvalitu závodů dělá z velké části stavitel a snažím se to brát co nejzodpovědněji.
Je některý stavitel, který tě inspiroval?
Byl jsem na školení německého stavitele Klause Holle, který se hodně věnuje stavění pro mladé koně. Ten razil myšlenku, že stavitel je tam pro lidi a pro koně, a ne proti nim. Do určité výšky a obtížnosti závodů by měl dbát stavitel hlavně na to, aby se ti koně a lidi dobrým způsobem vyvíjeli, ne aby je to zrazovalo. Od něj jsem tenhle názor převzal, protože se mi moc líbil.
Jak dlouho ti trvá vymyslet plán parkuru?
Tím, že stavím už dlouho, tak mám nakreslených hodně vzorů a většinou stavím na kolbištích, která znám a vím, jaká mají úskalí. Kde je svažitý terén, kde bych neměl stavět skok, aby nebyl odpoledne proti slunci. Takže při plánování nad papírem strávím zhruba 3-4 hodiny a potom na místě tak 1,5 hodiny před zahájením závodů, kdy se snažím doladit všechny detaily a občas tím pořadatele přivádím k šílenství, když třeba polovinu skoků přesunu o půl metru, protože se mi to tak zdá lepší, jsem puntičkář. Samozřejmě jsem přítomen po celý čas konání závodů. Často od brzkého rána až do večera.
Udělal jsi někdy nějakou botu při stavění?
Občas se to stane každému. I tak člověk získává zkušenosti. Jednou mi v soutěži „Z“ zůstala bezmála třetina startovního pole na modrém skoku směřovaném opticky trochu ven z kolbiště. To bylo zřejmě pro koně vzhledem k jejich zkušenostem náročnější, než jsem čekal, jak barevností, tak směrem skoku. Ve vyšší soutěži už s tím žádný problém nebyl.
Jsou důležité barvy překážek?
Určitě, velkou roli hrají kontrasty. Jak kontrasty na pozadí skoku, tak kontrasty přímo v barevnosti překážky. Například pokud je na kolbišti plnobarevný zelený skok a v pozadí les, je to pro koně rozhodně složitější. Stavitel má spoustu nástrojů, jak ovlivnit obtížnost soutěže, i barva překážek v tom hraje roli.
Máš nějaké tipy/rady pro jezdce?
Pokud jezdec nejede první, ať se jde podívat, jak skáčou koně před ním. Podle toho zjistíte, jestli jsou distance dlouhé nebo krátké, jak vychází časy. Jestli je třeba pospíchat nebo ne. Spoustu věcí definují pravidla soutěže, ale když mám možnost se podívat, jak to jde někomu jinému a jak ten parkur funguje, tak je dobré to vidět.
Spoustě lidí by pomohlo, pokud je to například soutěž na limitovaný čas, vidět, jak vychází časy ostatním soutěžícím. Lehko tak lze zjistit, zda je třeba zvolit volnější tempo a vyjíždět obraty nebo naopak někde zkrátit, aby se jezdci do času vešli. Je to taková elementární věc, ale může pomoci.
Každý stavitel má určitý svůj rukopis a každému jezdci může vyhovovat trochu něco jiného. Pokud mají jezdci tu možnost, lze vybírat závody i podle stavitele, který je staví.
Pokud by se někdo chtěl stát stavitelem parkurů, máš pro něj nějaké tipy?
Z mého pohledu je tu stavitel v první řadě pro koně, potom pro jezdce a pak až pro pořadatele. Občas je potřeba si umět udržet představu, co chce člověk koním a jezdcům dát, protože někdy působí další vnější tlaky (pořadatelé, sponzoři nebo třeba soutěžící), které nemusí být v souladu s představami stavitele. Ale pokud máte myšlenku, že např. chcete mít lehčí parkur, protože v něm startují mladí a nezkušení koně, držte se jí. Když mě donutí někdo dělat něco jinak, než bych chtěl a nebude to fungovat, odnesu to já. Ale není to o tom neposlouchat lidi okolo, jen mít na zřeteli, že primárně jde hlavně o soutěžící.
Důležitá je také pokora. Může se stát, že přijde zkušený jezdec, který vás upozorní např. na chybu v distanci. Je potřeba nebýt ješitný a zkontrolovat si to.
Důležité je pracovat poctivě. Udělat to za sebe nejlépe, jak můžu.
Dbát na bezpečnost. Stavitel má velkou odpovědnost, může koně pokazit, ublížit jim a nejen jim, ale i jezdcům.
Ať se do stavění pouští lidé, kteří mají dobrý záměr s celým polem soutěžících a s jezdeckým sportem.
Pro mě to není kariérní profese, ale ČJF má nemálo stavitelů, kteří se stavění aktivně věnují, rostou v něm, zlepšují se, chtějí to dělat dobře, stavět mezinárodní závody, nebo školit lidi. Čím více takových lidí v našem jezdeckém sportu bude, tím lepe se všem povede.
Foto: Monika Smolková
