KDYŽ ENERGIE NEFUNGUJÍ, JE POTŘEBA ZMĚNA

S koučkou Petrou Hynkovou jsme si povídali o budování citlivého vztahu mezi jezdcem a koněm, o strachu a posouvání jeho hranic i o terapii vedené pomocí koní. Během rozhovoru jsme se dostaly i k výběru koně.

Petro, jste propagátorka a koučka vědomého ježdění. Můžete vysvětlit o co se jedná?

Na kurzech i naše pravidelné klienty učím nevidět jen tu hodinku co, jsou u koní, nevidět jen to ježdění, nevidět jen určitý časový nebo životní výsek. Učím je vidět celý kontext života koně. To je něco, přes co mohou lidé začít chápat určité projevy chování koně, věci, co se dějí. A pak vlastně přes komplexní pohled na život koně, vnímat koně jako individualitu. Do toho konceptu zahrnujeme i komplexní život člověka.

Komplexní přístup je zajímavý. Můžete ho více popsat?

Představte si, člověk a kůň se potkají třeba na hodinku za den. Ale kůň i člověk žijí svůj život dalších 23 hodin každý za sebe. Vlastě v té jedné hodince se spolu potkají, ale v ní se odráží celý život toho koně i člověka během celého dne. A my hledáme společný průsečík jejich životů, hledáme spojení nebo lépe propojení člověka a koně. Samozřejmě ideální je, aby obě bytosti byly v tu chvíli spokojené, šťastné, aby je to obě bavilo a aby obě strany dostaly něco obohacujícího. Můj přístup je založený na přístupu „win – win“. Není to o tom, že kůň je pro člověka pracovní náčiní, sportovní nářadí, terapeut, prostě pouhý prostředek. Ale je to tom, že jsou tady oba pro sebe.

Takže k fyzickému ježdění se snažíte vnést i psychickou stránku?

Člověk k tomu inklinuje si to takto rozdělit, ale není to možné. Ono se to pořád prolíná a psychika od fyzična nelze oddělit. V momentě, kdy uděláte třeba obyčejný krok, tak zapojíte fyzicky svaly, ale i psychiku.

My ve výcviku nemáme oddělené fyzično a psychiku. Není to tak, že teď jdeme pracovat na psychických věcech a teď jdeme trénovat třeba vysedávání, protože vše propojuje v jeden celek. My řešíme v danou chvíli to, co je víc potřeba. Když posun brzdí fyzický stav tak musíme trénovat – třeba u dívek často chybí síla a je potřeba posílit a vybudovat svaly. Ale pak se může objevit něco negativního, třeba i traumatického, a na tom se výcvik zadrhne, tam pak pracujeme na psychické stránce. Často je pokrok ale propojený. Opravdu mohu říci, že někdo potřebuje přes fyzickou stránku naladit psychiku, někdo si potřebuje srovnat psychiku a pak mu to jde lépe fyzicky. To samé je to s koňmi. U nás se trénink prolíná a řeší se to, na čem se to zrovna zastaví.

Zmínila jste dvojici člověk-kůň. Jak to funguje ve vědomém ježdění?

Záleží na konkrétní dvojici a jejich energiích, jak se doplňují. Každý z dvojice může jako jednotlivec stagnovat a když je spojíte, tak se najednou posunou.
Naopak se může stát, že dvojice společně nedělá pokroky. Není to o tom, že je špatný kůň a špatný člověk. Je to o tom, že jejich energie se spolu nerozvíjí.

Jak z takové situace, kdy dvojice bez zjevné příčiny stagnuje, ven?

Tam je obvykle potřeba vložit jinou proměnou. Takže člověka nevyměním, ale pracuji s tím, co mám, pracuji s postoji člověka a jeho naladěním. Někdy, když energie vzájemně nefungují, je potřeba změna koně.

Pracujete na psychice vždy s koněm nebo máte i terapie bez koní?

Když někdo přijde vyloženě na ježdění, tak by to jinak ani nešlo. Ale jsou lidé, kteří vnímají, že si je potřeba nejprve „něco“ vyřešit, než si na koně vůbec poprvé sáhnou. Mám i klienty, kteří mají celoživotně strach z koní, ale koně je neuvěřitelný přitahují. To je případ, kdy začínáme úplně bez koně – třeba 3 metry od ohrady. Pro ně je to v té chvíli komfortní zóna, kdy vnímají, že jsou u koní, ale zároveň kůň k nim nemůže. Pak se ke koni postupně přibližují, někdo to zvládne za 10 minut, někdo druhý den. Klienti by ke koni samozřejmě mohli dojít ihned, ale často je limituje strach. A cílem je, aby ke koni došli beze strachu. V tu chvíli pracujeme se strachem, z čeho vychází, co ho způsobuje, kdy vzniknul, co je spouštěčem. Strach není záležitost té chvíle, kdy je člověk u koní, je to zažitost celého života. Takže probíráme i těch zbylých 23 hodin života koně i 23 hodin v každém dni života člověka. V té jedné hodině, kdy se člověk a kůň setkají, se strach jen odzrcadlil. Problém se vždycky najde jinde.

Takže začínáme v blízkosti koní, ale bez koně. Šlo by začít i v kanceláři, ale je lepší, když jsou klienti ke koním blízko, protože se na ně lépe naladí.

Mluvila jste o strachu. Začínají laik by přeci neměl mít z koní opodstatněný strach založený na zkušenosti pádu nebo úrazu způsobeným koňmi?

Za mě neexistuje neopodstatněný strach. Každý strach má svou podstatu a je k němu důvod. Samozřejmě, je rozdíl mezi sportovcem, který zažil škaredý pád a pocítil jeho důsledky na těle, a něco jiného je strach člověka, kterému nikdy nic nestalo, a přesto se koní bojí. Mezi těmito strachy je a zároveň mezi nimi není rozdíl žádný. V zásadě je to jen posunutá hranice stejného strachu.

I ten člověk, který má strach ke koni přijít na 4 metry, má strach opodstatněný. Je to o nastavení senzoru nebo vnímání, co je a co není pro nás bezpečné, dobré. Hranice strachu se posouvá, protože se desenzibilizuje vnímání. Svou roli hraje i touha po výkonu, která dokáže posunout dál. To však neznamená, že strach, který mají lidé bojící se ke koním jen přiblížit, a strach třeba profesionálních jezdců, je menší. Já bych se taky bála jít si pohladit tygra, i kdyby mi někdo řekl, že je ochočený a chodí si ho hladit vždy, když je nakrmený. Měla bych strach ze šelmy, která mě za 20 vteřin zabije, ať je nakrmená nebo ne. Každý má hranici strachu jinde.

Jak s tím pracovat? Jak posouvat hranice strachu?

Obvykle všichni jsou schopni posouvat hranici strachu dál a dál, až se to někde zasekne. Je to každého vnitřní nastavení a každého to pustí jinak daleko. Dá se s tím pracovat, někdy je to rychlejší, někdy pomalejší. Záleží na lidech, okolnostech a přístupu. V podstatě používám mentální trénink s celkovým vědomým přístupem. To zahrnuje mentální trénink a je to také o nastavení mysli. Vždycky říkám klientům, že by ten svůj vnitřní hlas měli poslouchat. Není to o tom, že ten 120 cm skok nějak skočím, je to o tom, že ucítíte, že ten 120 cm skok skočíte! Jde o to ucítit, že je ta pravá chvíle. A i to, že skok jeden den skočím neznamená, že to musím skákat vždycky, že ho skočím každý den. Když se tím někdo živí, tak je to samozřejmě jiné, ale když vezmeme hobby jezdce, který má třeba takový 120 cm vysoký skok jako sen, tam je ten pocit moc důležitý.

Psychika pracuje v cyklech a je potřeba počkat, až se vše spojí. Jak u člověka, tak u koně. A vědomý přístup je v komplexnosti. Zní to složitě, ale v reálu to až tak složité není.

Vy pomyslné vykročení z komfortní zóny doporučíte až v okamžiku, kdy to pro člověka a koně vykročení mimo komfortní zónu již není?

Jedna věc je komfortní zóna a druhá je to, co si pod tím, kdo představí. Komfortní zónu bych brala jako místo, kde mi je dobře a žádný strach není. A my se připravujme předem na vykročení za hranici komfortní zóny a vykračujeme z ní pouze tehdy, když tam není panika, není tam pocit, že tam za nic nechci, že mě tam to tělo nepustí. Mimo komfortní zónu stav a pocity zhodnotíme. Na povrch vyplují další hluboké postoje, klienti zjistí, že jim tam je dobře. Najednou udělají velký skok, protože svou komfortní zónu diametrálně změní. Lidé rozklíčují stav, zjistí, že jsou na ten krok připravení a mimo komfortní zónu nejdou do paniky. To je důležité, když jste mimo komfortní zónu a přijde panika, tak reakcí je útěk nebo útok, a to je nastavení, které nic nevyřeší. Ale když je člověk připravený a zvládne pracovat s psychikou, tak se strach rychle rozpouští. Přichází „aha moment“ a člověk je schopen s koněm navázat krásné pouto. To úžasně podporuje i kůň. Koně samozřejmě reagují a dochází u nich k viditelnému uvolnění. V tu chvíli se člověk posune o velký kus.

Musím se zeptat, jsou Vaši koně běžní koně? Nebo mají speciální výcvik?

Moje zásada je, že pracuji s obyčejnými koňmi. Moji koně nemají žádný hipoterapeutický nebo rehabilitační výcvik. Každý výcvik klade důraz na silnou poslušnost. A koně odvádí od intuitivní práce, která je v mé práci mnohem důležitější. Na druhou stanu je jasné, že zvíře, které váží 600 kg, nemůže být neovladatelné, aby nikomu neublížilo.

Jak tedy svoje koně připravujete? Musíte svoje koně „rovnat“ po nejezdcích?

Moji koně mají čas, kdy pracují se mnou. Vyloženě rovnat je po nejezdcích nemusím. Hodně pracuji na jezdeckých základech, takže ti koně nejsou pokažení. Hodně pracujeme se začátečníky na lonži, jde mi o to, aby jezdci měli dobré základy a ty získávali postupně. Opravovat koně tedy vyloženě nemusím a pracuji s nimi spíš proto, že je to baví. Naši koně, když přijdu k výběhu, si sami stoupnou k úvazům a vyloženě se těší na práci. A samozřejmě, já chci taky s koňmi být.

Jak tedy ve Vašem způsobu výcviku koně fungují?

Každému koni necháváme individuální osobnost. Čím více do toho koně vkládají své osobnosti, tím lépe. V momentě, kdy by měli být všichni koně stejní, nemělo by to takový efekt. Takto mohu uzpůsobovat dvojice člověk – kůň. A učíme koně, stejně tak jezdce, že když se mu něco nelíbí, tak to nevyjadřuje agresivně. Takže, když nějaký kůň s nějakým člověkem být nechce, dá to najevo a vykomunikuji to s koněm. Komunikujeme, jestli znepokojující stav zvládne do konce hodiny nebo musíme změnu udělat ihned. Za celou dobu se mi stalo jen jednou, že mi moje kobyla vysílala tak silné informace, že bylo nutné sundat jezdce ihned. Potřebuji zajistit bezpečí pro lidi i pro koně. Díky tomu jsou koně ochotní s lidmi komunikovat, koně vědí, že nejsou nuceni.

Stává se vám, že koně použijete jako terapeuty pro běžné lidi?

Většinou to funguje tak, že mě lidé kontaktují na mentální trénink pro klasické, běžné životní situace. Ten se koní netýká a klienty ke koním nevedu. Terapie probíhá běžným způsobem, který si oni vybrali a celé sezení probíhá v kanceláři. Beru to tak, že každý má svůj svět a cestu. A cesta ke koním to není. Jsou lidé, kteří se hlásí přímo na koučink s koňmi a tam je to dané. Poslední skupinou jsou klienti, kteří ke koním přijdou postupně. Nejčastěji jsou to rodiče, kteří chtějí, aby se jejich děti učili jezdit v přátelském prostředí. Někdy rodiče začnou terapii s koňmi sami od sebe, ale obvykle je to delší proces. Rodiče vidí, vnímají, že to funguje, ptají se. A postupem začnou s terapií.

Zmínila jste, že člověk – kůň tvoří dvojici. Že to mezi nimi musí fungovat. Jde toho využít při výběru koně?

Ano, někdy vidím, že si člověk pro svou práci vybere nějakého koně a vidím, na základě zkušeností, že by pro něj byl vhodný jiný kůň. Je to dáno i tím, že vybíráme koně svým traumatem. Jádro pudla je v tom, že všichni si vybíráme na základě svých postojů, traumat. Stejné je to i s výběrem životního partnera. Mám klientku mimo koně, a ta mi říká, že je to neuvěřitelné, že si vždy vybere muže, který nemá vyřešenou minulost, že teď má již třetího v řadě a že to objeví až po nějaké době vztahu… Prostě ji takoví muži přitahují. A stejně si vybíráme i koně, výběr provádíme na základě svých postojů. Ve chvíli výběru nevíme, že se to projeví. To vidíte až postupem času. Není to o věštění, ale když se tím zabýváte, ledacos poznáte.