Klára Kubíčková, psycholožka, psychoterapeutka, která toužila spojit své dvě vášně – psychologii a koně. A tak založila Hipoterapii Přestavlčice. Společně s kamarádkou Nikolou Hmírovou, klisnou Zafirou a poničkou Kuličkou už čtvrtý rok navštěvují různá oddělení FN Olomouc a další zařízení. Přečtěte si, jak Klára vnímá návštěvy v nemocnicích.
Loňský rok jsme naše návštěvy v nemocnici a domovech pro seniory završily na ARU ve Fakultní nemocnici Olomouc. Sama si se zatajeným dechem ještě teď opakuji, že opravdu kopyta naší terapeutky Zafiry klapala po chodbě kliniky anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny. A co víc, iniciativa vzešla ze strany personálu, který nás přizval jako plnohodnotný článek procesu léčby mladé pacientky po těžkém úrazu. Tato mladá bojovnice totiž miluje koně.
Co se děje, když vás navštíví kůň?
Sama jsem zažila slzy deroucí se do očí, když jsem při modelové situaci při kurzu KT v Hipocentru PN Kosmonosy ležela na posteli a zažila na vlastní kůži tuto návštěvu. Byla to síla. Naši klienti často žasnou. Probudí emoce. Jsou motivovaní k pohybu, vstát z postele, sednout si, nebo „pouze“ otevřít oči. Atmosféra v různých zařízeních je různá.
Například při návštěvách v komplexním cerebrovaskulárním centru, kde leží pacienti často po CMP, stimulujeme postiženou stranu, koně na ni dýchají, prokrvují. V domovech pro seniory a Alzheimer centrech se klienti často přenesou do dětství, do zdravého období svého života… Přestože si mnohdy nepamatují, jaké je roční období, přesně ví, jak se koně dotýkat, nebo jak se drží opratě. Vzpomínají na rodiče, práci s koňmi na poli, vybaví si i jejich jména, barvitě vzpomínají na plavení, ježdění bez sedla a s naprostou samozřejmostí berou do rukou kartáče a koně čistí. Najednou přestane být nemoc středobodem! Klienti, které personál neslyšel týdny či měsíce mluvit, díky přítomnosti koně často komunikují. Při KT pracujeme s dotekem a kontaktem, který zklidňuje. Na koni klienty nevozíme.
Kůň terapeut
Naše koňské terapeutky, kříženka klisna Zafira a minishetland klisna Kulička, vědí, co a jak! Zafira v komplexním cerebrovaskulárním centru přiloží nozdry přímo k ruce, pacientka je rukou motivovaná pohnout, zatímco na ni Zafira vyfukuje teplý vzduch. V těchto chvílích žasnu. Kulička pokládá hlavu do postelí nebo přímo na klín. My lidé koně doprovázíme.
Délka přípravy koně je individuální. Zvykáme je na nenadálé zvuky, pachy a pro koně strašidelné věci jako jsou zvonky, cinkrlátka nad postelí, lapače snů, polohovací postele, vysavač, přejíždění stolků, celkově provoz na oddělení. Pestrost nečekaných situací – třeba uvíznutí s koněm ve výtahu – by už vydaly na knihu. Učíme koně reagovat na nenadálé situace klidem, ne útěkem, hledat oporu v lidském doprovodu. Základem je bezpečná manipulace s koněm (couvání, ustupování, klidné stání, přistavení k posteli, vozíčku…) v místnosti kolem nábytku, přístrojů, kapaček…
Naší povinností je dopřát koni psychohygienu, pestrost práce, dostatek odpočinku, možnost být koňmi ve společnosti ostatních koní, welfare! Pouze kůň, který má saturovány své potřeby, může být dobrým terapeutem.
Uvědomuji si tíhu zodpovědnosti, zranitelnosti nejen u nemocniční postele slečny s tracheostomií, všude hadičky, pípání, monitory, sklo…ale i před křehkou seniorkou v papučích. Zůstat v klidu.
Zafira i Kulička mají složeny specializační zkoušky pro koně zařazené do hiporehabilitace pod Českou hiporehabilitační společností. Obě mají nejvyšší typ dané zkoušky – tedy pro návštěvní kontaktní terapii.
Lidský doprovod
Koně dokážou svou přítomností a kontaktem rozpouštět obranné mechanismy. Klienti nás často rychle pouští do svých životů, a tím se stávají zranitelní. Můžeme se setkat s tématy pro nás bolavými, které se nás dotýkají, nebo s takovými, kde nevíme, nemáme, co říct. Nejde o to nedat na sobě znát emoce, uchlácholit klienta (i sebe) nebo převést řeč jinam…ale být tam.
Nemůžeme vyřešit klientovu nemoc, náročnou situaci, blížící se smrt, ale můžeme tam být s ním. Slyšet. Prožít. Validovat. A ustát to. Pro sebe, klienta i koně. Přijmout i situace, které se nás svojí náročností dotknou – a že takové přijdou! Pro mě takové bylo setkání s mladou maminkou v onkologické léčbě. Při naší návštěvě jsme se setkaly i s rodinou klientky. Což se odrazilo v mé osobní rovině – mám syna přibližně ve stejném věku jako klientka dceru. Zafi i Kulička sklonily hlavy, aby na ně holčička dosáhla. A ve mně se toho dělo… pocítila jsem intenzivně křehkost života, vděk, strach.
Jen terapeut s uspokojenými potřebami může být oporou pro druhé. Pouze terapeut, který zná a respektuje své limity, může pomáhat. Já sama za sebe jsem ráda, že jsem psycholožka, mám psychoterapeutický výcvik, i výcvik v krizové intervenci. Troufám si říct, že se znám.
Je potřeba také znát základní diagnózy, nevyléčitelné nemoci, zabývat se otázkou smrti i vlastní smrtelnosti. Důležitá je i komunikace s různým typy klientů.
V neposlední řadě je důležité poznat, kdy je toho na koně už dost, raději ukončit návštěvu dříve. Méně je více. Neunavit, nezprotivit, neuhladit. Být kreativní. Na Zafiře poznám, že má dost, když při přesouvání k dalšímu klientovi tlačí do parelky směrem ode mě. Kulička začne čichat k podlaze. Jednou jsme takhle s Kuličkou stály uprostřed společenské místnosti a mluvily s klienty o důležitosti respektu, a o tom, jaké to je mít špatný den.
Návštěva
Důležitá je příprava. Před každou návštěvou nové místo prozkoumám nejprve bez koně. Chci znát prostory, ať můžu být pro koně jistota. Zkoumám šířku chodeb, dveří, prostory pokojů, případně se domluvím s personálem na možných úpravách. Návštěvy probíhají uvnitř ve společenské místnosti, přímo v pokojích nebo venku – tam je to pro koně samozřejmě snazší. Je důležité předem domluvit počet klientů a délku trvání návštěvy. Zvýšenou pozornost věnujeme domluvě na rozmístění klientů, vždy musíme myslet na bezpečnost, například tím, že dbáme na udržení prostoru za zádí koně. Navštěvujeme i pokoje, jezdíme výtahem. S ohledem na křehkost klientů i pomalé reflexy mě tato práce naučila nebát se přeorganizovat – třeba usazení klientů. Připomínat, hlídat, zajišťovat koni podmínky, aby se mohl věnovat klientovi – kontakt jeden na jednoho, vypnutá televize, dostatek prostoru, hlídat neočekávané doteky (třeba personálu) na koně.
Nezapomínat, že tu jsme i pro personál, přestože někdy je těžké hájit prostor pro klienty. Zodpovídáme za koně, nenechat se personálem někam vtlačit – takhle se to lehce řekne, v praxi to je těžší. Nicméně jsem se naučila bez omluv a zdůvodňování říkat ne. Personál mnohdy „tlačí k zážitkům“, my respektujeme potřeby klienta.
Pacienti musí být očkování proti tetanu. Chodíme jen tam, kde nás chtějí. Respektujeme vzdálenost, někdo se chce jen dívat, někdo chce pusinkovat, vždy sledujeme koně.
Kůň na ARO?
Přes kafíčkovaní s Kuličkou u nás v kuchyni, aby si zvykala na vnitřní prostor, návštěvy za kamarádkou s těžkou nemocí, kdy se z Kuličky stal „poník do postele“, různá oddělení Fakultní nemocnice Olomouc (onkologie, dětská, psychiatrie, neurologie – včetně JIP, rehabilitace), domovů pro seniory, Alzheimer centra, dětí se specifickými potřebami… nám otevřeli dveře i na ARO. Slečně jsme přinesly naději. Říkávám, že „se dějí věci“. I přes náročnost na přípravu sebe, koně i všeho toho kolem vnímám, že jdu po té správné cestě.
Foto: archiv Kláry Kubíčkové
