KONĚ MŮŽEME VYRVAT Z PŘÍRODY, ALE NEVYRVEME PŘÍRODU Z KONĚ

V rozhovoru s Jitkou Bartošovou se zaměříme na welfare koní. Dozvíte se, co to welfare je a co není, možná vás překvapí některé způsoby jeho hodnocení založené na humánních metodách výzkumu. Zajímavé jsou i praktické poznámky kolem zdánlivě dokonalého ustájení.

Welfare – dnes ve spojitosti s koňmi velmi často skloňované slovo. Co si pod tímto pojmem máme představit?

Česky „welfare“ znamená pohoda zvířat, v tomto případě pohoda koní. Pak existuje mnoho více či méně dlouhých definic, typu „Welfare je, když…“. V podstatě se welfare zabývá tím, jak se zvíře vyrovnává s prostředím, jak s ním souzní a jak je v něm spokojené nebo není. Existuje ještě jedna definice, která říká, že: „Welfare není nepohoda, welfare je opakem utrpení.“

Pohoda nebo nepohoda je značně subjektivní. Jak je tedy welfare hodnoceno?

Koně se bohužel nemůžeme přímo zeptat, jak se cítí a jak vnímá svůj život či určitou situaci, proto hledáme objektivní ukazatele, které s vysokou pravděpodobností vypovídají o tom, jak dobře se kůň má a jestli mu něco nechybí. Existuje už poměrně dlouhý seznam prověřených indikátorů (ukazatelů), podle nichž lze odhadnout krátkodobý i dlouhodobý stav koně. Paralelně běží výzkum, který se zabývá typickými postoji a výrazy koně v určitých emočních stavech, a hlavně při bolesti.

Existuje tedy nějaký kvantifikovatelný systém hodnocení?

V 60. letech minulého století bylo welfare deklarováno jako Pět svobod, které jsou dnes dobře známé a nic moc nového se od té doby nevymyslelo. Mění se zapracování těchto Pěti svobod do praktických systémů hodnocení welfare, které lze aplikovat v chovech. Na základě splnění nebo nesplnění vybraných kritérií odpovídajících sledovanému druhu a typu chovu lze stanovit, jestli je chov v pořádku nebo není, a ve kterých oblastech je třeba zvířatům vyjít vstříc. V poslední době se hojně používá systém Pěti domén, což je stále obdoba zmíněných Pěti svobod.

Můžete systém Pěti domén blíže představit?

Pět domén se skládá z 5 oblastí, v nichž se hodnotí úroveň welfare. Čtyři základní domény jsou relativně dobře prozkoumány a umíme je už celkem dobře podchytit objektivními ukazateli. První doménou je výživa a krmení, druhou fyzické prostředí, které zahrnuje například ustájení, technologie či management, třetí je zdraví. Tyto tři oblasti se zaměřují na faktory a děje, které ovlivňují a narušují „tělesnou“ stabilitu zvířete. Nedílně zahrnují i chování, které „přežití a funkce těla“ zajišťuje (například vyhledávání potravy nebo útěk při zaznamenání děsivého podnětu). Problémy v těchto oblastech zhoršují biologické funkce, fyzické prospívání, nebo zvíře přímo ohrožují na životě. Čtvrtá a pátá doména přenášejí pozornost od biologických funkcí a sebezáchovy k tzv. afektivním stavům, zjednodušeně emocím a vnímání. Dnes už víme, že stav mysli ovlivňuje stav těla nejen u lidí, ale i u zvířat. Fyziologie je mocná čarodějka. Čtvrtá doména se věnuje chování zvířete vůči vnějšímu světu, tj. jeho vědomým interakcím s prostředím a jinými zvířaty, případně s člověkem. Počítá například i s rozhodovacími procesy nebo přirozenou činorodostí zvířat. Již zmíněné čtyři domény se souhrnně promítají v páté doméně, celkovém mentálním stavu zvířete, tedy jak se zvíře ve svém prostředí a životě cítí.

Jak lze objektivně hodnotit mentální stav zvířete?

Zejména hodnocením chování, anebo fyziologických ukazatelů. S úspěchem se využívají i přístupy z lidské psychologie. Třeba testy tzv. cognitive bias, neboli kognitivního zkreslení, které využívají principy subjektivního hodnocení situace jedincem (jinými slovy „poloplné a poloprázdné sklenice“). Metodologie je poměrně zdlouhavá a složitá, ale podstatu lze shrnout například takto: naučíte zvíře, že v bílém kyblíku je žrádlo, v černém nic. Pak mu ukážete černobílý nebo šedý kbelík a sledujete, jak se zachová. Optimističtěji vyladěné zvíře si jde pro pamlsek (vidí tedy sklenici poloplnou), pesimista úplně stejnou situaci vyhodnotí nepříznivě a pamlsek neočekává (sklenice je poloprázdná). Z takto stavěných výzkumů můžeme velmi dobře odvodit nejen vyladění, ale i přístup zvířete k člověku a výzvám prostředí. Z osobní zkušenosti bohužel vím, že někteří koně jsou tak apatičtí, že se odmítají účastnit už i úvodní, tréninkové fáze experimentu. Je třeba dodat, že nastavení takovýchto pokusů se zvířaty není jednoduché. Občas se taky stane, že zvířata „odpovídají“ na jiné otázky, než jim klademe. Přesně podle bonmotu: „Zvíře se za přesně definovaných podmínek chová přesně, jak chce.“

Takže pro výzkumy koní se používají i metody z humánního výzkumu?

Ano. A naopak postupy z etologie zvířat (věda zkoumající chování) nebo behaviorální ekologie (zkoumá souvislosti mezi chováním a prostředím) jsou s úspěchem aplikovány na člověka. Metodologie humánní psychologie se používá i při hodnocení welfare a vychází se z ní například při výzkumu emocí zvířat. I díky těmto pokusům víme, že koně jsou schopni rozpoznávat lidské a koňské jedince, že mají očekávání spojená s jednotlivci. Víme, že poznají emoce v chování a hlase, jsou dokonce schopni rozlišovat emoce koní i lidí z fotografie nebo videa. Náš aktuální výzkum naznačuje, že základní náboj emoce (tedy pozitivní nebo negativní) v hlasech lidí se zvláštními potřebami rozpoznají nejen koně zkušení v hiporehabilitaci, ale i koně, kteří se s takto postiženými lidmi nesetkali. Někdy si říkám, jestli koně nevědí víc o nás než my o nich. Zejména, když vidím ve sportu, na jízdárnách nebo ve stájích, zjevné známky nepohody i bolesti, které jsou přehlíženy, nebo dokonce vydávány za normální projevy. Přitom typické projevy diskomfortu a nevhodného zacházení jsou prozkoumány celkem podrobně. Často jsou souhrnně označovány jako konfliktní chování, které vyplývá ze střetu různých motivací. Patří sem nejen vyhazování či vzpínání, ale i mírnější formy typu změn polohy uší nebo švihání ocasem. Míru zátěže a stresu lze hodnotit i fyziologickými parametry, například monitorováním srdeční činnosti, hladin některých hormonů nebo třeba termograficky na základě změn tepla vyzařovaného okem.

Jsou i jiné možnost rozpoznání aktuálního stavu koně?

Například podle výrazu tváře – koně se v různých stavech různě tváří. Dobře zpracovaná je metodologie odhadu bolesti. Vychází z původně lidského výzkumu, u zvířat byla paradoxně použita nejprve u výrazově skromných druhů, jako je myš nebo králík. Hodnotí se několik oblastí na hlavě a v obličeji. U koní jsou typickými prvky bolestivého výrazu do stran rozklížené uši, přivřené víčko, vyrýsovaná oblast kolem očí, zaťaté žvýkací svaly nebo stažená oblast kolem huby. To se týká déle trvajících stavů. Akutní bolest, ale také vyděšení nebo překvapení, provází „vytřeštěné“ oko a viditelné bělmo („strach má velké oči“).

Když jsme u té bolesti a nepohody – z vědeckého hlediska se dnes zajímáme o procesy a stavy, které nejsou považovány za hraniční, avšak mohou být v rozporu s pohodou zvířat. Případy koní brutálně týraných, podvyživených či zanedbaných, spadají jednoznačně pod zákon na ochranu zvířat proti týrání a patří k soudu. Na nich není co zkoumat, o škodlivosti a neetickém chování nikdo nepochybuje.

Jak zahrnout individuální vlastnosti koní do mentálního hodnocení? Je známo, že speciálně koně ve vysokém sportu nebo koně dostihoví jsou velmi vzrušiví a temperamentní.

Občas se potkáte u jezdců, trenérů, chovatelů i teoretických odborníků s názorem, že kůň se narodil pro práci a měl by pracovat. Očekává se, že domestikace do koně vložila něco jako „gen pro práci“, nebo ho přinejmenším k práci uzpůsobila, a tak by si neměl moc stěžovat. Situace je ale složitější. Koně se vyvíjeli jako samostatný živočišný druh řádově 55 milionů let. Hyracotherium (chcete-li Sifrhippus) bylo malé, nespolečenské stvoření obývající pralesy a živící se výhonky, tedy zvíře naprosto odlišné od dnešního koně. Jak se měnila krajina, tak se kůň měnil s ní. Máme tady dlouhou časovou osu změn, kdy působil pouze přírodní výběr. Domestikace koní začala asi 3,5 tisíce let př. n. l., naši koně pocházejí podle posledních analýz z koní domestikovaných asi 2000 let př. n. l. Člověk tedy na koně působí asi 4000 let. To, co bylo po desítky milionů let kódováno pro přežití, včetně potřeby žrát, útěkových reakcí, nebo péče o hříbata, nelze změnit za pár tisíc let. Situaci vystihuje citát Carin Bondar: „Koně můžeme vyrvat z přírody, ale nevyrveme přírodu z koně.“

Jak je tedy možné, že koně jsou s námi rádi?

Základním procesem je učení. To se promítá nejen do výchovy a jezdeckého výcviku, kterým musí projít každý jeden kůň, ale i do sociálních vazeb. Vztahy k jiným koním i k lidem jsou samozřejmě ovlivněny vzájemnými sympatiemi a osobnostním nastavením, ale v principu jsou budovány a utužovány na základě zkušeností. Neznalost základních biologických principů učení lidem, a hlavně jejich koním, dost komplikuje život. To je ale na delší povídání.

Vraťme se ke čtyřem základním doménám. Co třeba sociální kontakt koní, to je ve welfare další velmi často diskutované téma.

Sociální kontakt a život ve skupině je základní životní potřebou koně. V dnešním chovatelském managementu narážíme na dva protipóly sociálního stresu: prvním je sociální izolace, druhým sociální prostředí, které koni nevyhovuje. V prvním případě týráme koně tím, že je jako vysoce sociální stádová zvířata držíme v izolaci. Zpravidla s odvoláním na jejich bezpečnost je jim zamezen kontakt s jinými koňmi a oni trpí sociální deprivací. Tito koně mívají vrchovatě naplněny první tři domény – mají speciální výživu, lékařský dozor, dokonalou péči. Když to přeženu, ve svých luxusních boxech mají „zlatou napáječku“, ale jejich životní prostředí je podnětově chudé a mentálně neuspokojující. Mají velice omezený prostor pro rozhodování a kontrolu nad vlastním životem a okolím. Často trpí naučenou bezmocností. V „pracovní době“ je jim diktován prakticky každý krok, ve volném čase naopak nemají čím se zaobírat. Druhý extrém je nevyhovující skupina koní. Problémem může být velikost skupiny kombinovaná s omezeným prostorem (koně preferují menší skupinky), stejně jako struktura stáda. Například obvykle klidný a přátelský valach se v určitém osazení může začít chovat jako harémový hřebec. Obdobně jako u lidí si také někteří jedinci prostě nesednou a počáteční šarvátky související s nastavením dominanční hierarchie nevymizí. Na druhou stranu, sdílené příkoří sbližuje, a tak se může utvořit přátelství i mezi koňmi, kteří by se normálně přáteli nestali. Sblíží je třeba vedro a mouchy, kdy si vzájemně poskytují stín a drbání.

Ale ne vždy přátelství koně naváží.

Může nastat třeba situace, kdy se kůň zhlédne v koni v jiném výběhu, ale z nějakého důvodu s ním být nemůže. Situace je pro koně frustrující, na svého stávajícího parťáka nebo parťáky může být i agresivní. Koně se v tomto případě chovají jako děti z mateřské školky.

Výživa a krmení je jednou ze základních domén. Co dnes bývá ve výživě z pohledu welfare největší problém?

Technika krmení, a vůbec denní režim koní. V tom dnes máme asi největší rezervy. U koní je příjem potravy spojený s určitým sestavením těla (tráva roste na zemi), pohybem (kůň při pasení popochází), a hlavně krátkými pauzami mezi pastevními epizodami rozloženými během celého dne. Proto je třeba zajistit koni nejen dostatečné množství objemových krmiv (sena nebo píce), ale i jeho průběžnou dostupnost. V dnešní době je na vzestupu pastevní ustájení v režimu 24/7, které umožňuje velice přátelský chovatelský management a přirozený přísun pastevního porostu. Ten musí mít ovšem vyhovující složení, jinak se záhy potýkáme s obezitou koní a řadou dalších zdravotních problémů. Tady už ale odkazuji na kolegy výživáře.

Sice zatím ojediněle, ale objevují se stáje s aktivním ustájením. Představují ideál z pohledu welfare?

Princip aktivních stájí je z pohledu welfare nejen dobrý, dokonce z dobrého welfare vzešel. Koně mají dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, celodenní, ale strukturovaný přístup ke krmivu (často se využívají krmné automaty), mají možnost uchýlit se do přístřešku anebo stájí. Většinou jsou to klidné, vyrovnané a pohodové skupiny koní. Pokud chcete příklad dobré praxe, se studenty jsem jezdívala na Vraní vrch, nebo jsem nedávno navštívila Ranč v DýBí, kde se aktivní stájí snad ani nenazývají, ale naplňují všechna kritéria. Koně jsou klidní, přátelští, opustí stádo s člověkem i bez ohlávky, nechají se vyčistit, ošetřit, odjezdit, a pak v klidu odcházejí za svými čtyřnohými druhy. Jen je třeba myslet na zadní vrátka a koně cíleně cvičit i k dočasnému omezení svobody a prostoru pro případ cestování nebo nouze. Čím lepší podmínky mají koně doma, o to větší průšvih pak mohou být závody nebo převoz na veterinární kliniku. Tam pak může odloučení od stáda a uzavření v boxe působit na nepřipravené koně hůř než na koně držené 23 hodin denně v izolovaném boxu.  

Sportovní jezdci budou argumentovat proti aktivnímu ustájení i tím, že potřebují mít kontrolu nad příjmem krmiva, nejen jádra, ale často i sena?

Automaty na jádro jsou dobře známé a dnes rozšířené. Existují i automaty na seno, které dokážou dávkovat seno každému koni individuálně. Aktivní stáje jsou pro sportovní koně přínosné i tím, že podporují koně v pohybu. Samozřejmě koně nebudou chodit sami od sebe, musíte je motivovat šikovným rozmístěním zdrojů a členitým prostředím. Kontinuální pohyb je prospěšný pro pohybový aparát, nic neuvolní koně jako dlouhé krokování. Členité prostředí dává možnost vyhnout se koním, se kterými se potkat nechtějí. Vhodné je umístit dělící prvky i do odpočíváren, třeba na zem položit kmen stromu, který zajistí koním blízkost, a přesto pocit bezpečného odstupu.