Přemýšleli jste někdy o tom, jak váš kůň vnímá svět? My lidé vnímáme svět svými smysly a podle toho si utváříme představu o jeho podobě a fungování. Je těžké se vžít do kůže někoho, jehož smysly jsou jiné než ty naše, a tudíž je odraz světa v jeho mysli jiný než ten, který si tvoříme na základě našich smyslů my.
Koně stejně jako lidé vnímají svět pěti základními smysly. Smyslové orgány umí vyjmenovat děti již v první třídě, u každého živočicha však fungují jinak. Pojďme se podívat na rozdíly mezi těmi lidskými a koňskými.
Sluch
Jistě víte, že koňský sluch je citlivější než sluch lidský. Evolučně byl dobrý sluch pro koně velmi důležitý, zvyšoval pravděpodobnost přežití ve volné přírodě. Ani domestikace nic na kvalitě sluchu koní nezměnila. Sluchové ústrojí se, stejně jako lidské, skládá z vnějšího, středního a vnitřního ucha a je napojeno na statokinetický orgán. Koňské vnější ucho je velice rozdílné od ucha lidského, na první pohled je zřejmý rozdíl ve tvaru a ochlupení. Klíčovými rozdíly jsou hlavně pohyb uší a jejich trychtýřovitý tvar, který dobře zachycuje, vede a zesiluje zvuky. Koně umí ušima hýbat do všech stran a zachycovat zvuky bez nutnosti otáčet hlavu, jejich uši jsou díky tomu označovány jako uši pohyblivé.
Uši koní jsou schopny vnímat širší škálu zvuků a díky nezávislé pohyblivosti dokážou velmi přesně lokalizovat směr odkud zvuk přichází. Lidé slyší zvuky v rozmezí 16 Hz až 20 kHz. Podle studií H. E. Heffnera a R. S. Heffnera z Kansaské univerzity koně rozeznají zvuky o frekvenci 45 Hz – 35 kHz. Jsou tedy citlivější na zvuky o vyšší frekvenci. Přisuzuje se to evolučnímu vývoji, kdy koně žijící na otevřených planinách museli zaslechnout i nepatrné zvuky potenciálních predátorů. V důsledku toho se koně i dnes lekají zvuků, jenž jsou pro nás neslyšitelné, ale v koňské mysli představují stále plížícího se predátora. Naopak hluboké zvuky koně slyší hůř, protože to pro jejich přežití v přírodě tak podstatné není.
Sluch je výrazným komunikačním prostředkem koně s člověkem. Hlasová komunikace slouží nejen k vydávání povelů při ošetřování, manipulaci nebo výcviku, ale i k uklidnění koní pomocí hlubokých tónů nebo napomenutí a kárání koně pomocí tónu vysokých. Předpokládá se, že sluch koním výrazně pomáhá při orientaci ve tmě.
Chuť
Koně díky chuťovým pohárkům umístěným na jazyku dokážou rozlišit slanou, kyselou, sladkou a hořkou chuť, v tom se od nás lidí nijak neliší. Chuťové pohárky jsou umístěny ve střední, a především zadní části jazyka, také na měkkém patře a v horní části hrtanu. K jejich podráždění dochází chemickými látkami rozpuštěnými ve slinách, a slouží k vyvolání trávících procesů a uvolňování trávících šťáv.
Zdá se, že koně preferují sladkou a slanou chuť před hořkou a kyselou. Tohoto poznatku lze využít, když se snažíte zamaskovat koni nepříjemnou chuť krmného doplňku nebo léčiva přidávaného ke krmné dávce. I když – ruku na srdce, koně takové fígle většinou rychle prokouknou a nevoňavé krmivo odmítnou tak jako tak. Experimentálně bylo ověřeno, že koně, kterým byla podána nová chuť v období nemoci nebo v době, kdy trpěli bolestí, si vytvoří asociaci, která vede k následnému odmítání dané chuti.
Sladká chuť je pro koně spojena s jádrem. Jádro je bohaté na sacharidy a polysacharidy, které jsou výrazným zdrojem potřebné energie. Koně žijící ve volné přírodě měli k jádru velmi omezený přístup a sacharidové krmivo bylo vždy vítaným zpestřením. Preference slané chuti je dána potřebami koní doplnit minerální látky ztracené přirozeně pocením, močí, nebo průjmem. Díky tomu koně olizují solné lizy, které jim pomáhají doplnit minerály. Koně v přírodě, ale někdy i ustájení koně, žerou někdy hlínu, aby si doplnili minerály.
Zajímavý experiment provedla Deborah Goodwin, BSc, Ph.D., ředitelka výzkumu aplikovaných programů chování zvířat na Southamptonské univerzitě ve Velké Británii. Na vzorku osmi koní se rozhodla experimentálně zjistit, jaké příchutě mají koně skutečně rádi. V prvním pokusu Goodwinová nabídla koním 15 příchutí v malém množství zrní a měřila, kolik ho snědli, jak dlouho jim trvalo, než ho snědli, a zda krmivo některý kůň částečně nebo zcela odmítl. Někteří koně odmítli sníst tři příchutě – echinaceu, muškátový oříšek a koriandr. Zbývalo tedy 12 příchutí, které byly všeobecně přijímány: jablko, banán, mrkev, třešeň, kmín, pískavice-řecké seno, česnek, zázvor, oregano, máta peprná, rozmarýn a kurkuma.
Že jsou někteří koně vybíraví, to je všeobecně známá věc. Obecně ale koně odmítají kyselou a hořkou chuť. Odmítání kyselé chuti koně často ochrání před konzumací zkažené (nakvašené) potravy, která by mohla způsobit zažívací potíže. Předpokládá se, že právě díky citlivosti na hořkou chuť dokážou koně rozlišit jedovaté a nejedovaté rostliny v pastvě nebo seně. Jedovaté rostliny totiž obvykle obsahují vyšší množství hořčin. Některé rostliny po usušení svou výraznou hořkost ztrácí. Jednou z nich je obávaný starček způsobující Žárskou nemoc, otrava je způsobena pyrrolizidinovými alkaoidy.
Chuť často využíváme k získání náklonnosti koní nebo jako odměnu při výcviku. Veškeré pamlsky a odměny v podobě suchého pečiva, jablek, či jiné pochutiny, stimulují chuťové pohárky. Koně jsou potom často ochotnější spolupracovat.
Foto: archiv společnosti Equiservis, spol. s r.o.
