MOJÍ VÁŠNÍ JSOU KONĚ A KERAMIKA

Milli Springlover Matičková je výtvarnicí a milovnicí koní. Její cesta na statek u Jindřichova Hradce, kde nyní žije a tvoří, byla spletitá. V rozhovoru se dozvíte o její fascinaci krásou koní a jak se odráží v umělecké tvorbě i o možnostech arteterapie.

Milli, jste výtvarnicí a milovnicí koní. Co bylo ve Vašem životě dříve – koně nebo jejich výtvarné ztvárnění?

Obojí přišlo současně. Mám živou vzpomínku, kdy jsem jako malá holčička našla u babičky pod gaučem kresby koní mojí starší sestřenice. Bylo to pro mě tak zajímavé a fascinující, že jsem je začala ihned napodobovat. Nejdřív jsem kreslila hlavy koní a pak jsem se učila nakreslit tělo, ztvárnit pohyb. Tak jsem začala kreslit koně, byly mi asi 3–4 roky. Žila jsem sice na vesnici, ale v rekreační oblasti u Máchova jezera nebyla tehdy v roce 1984 možnost vidět živé koně. Ty jsem dosud znala jen z televize a obrázků. Od první třídy základní školy jsem chodila do lidové školy umění a koně prostupovali mojí tvorbou hned od začátku. Takže koně a výtvarné umění šli opravdu ruku v ruce.

Kdy jste se dostala k živým koním? A jak se Vaše inspirace koňmi dál vyvíjela?

K živým koním jsem se dostala až třeba v 10-12 letech, kdy jsem začala chodit pravidelně do stáje. Musela jsem dojíždět do vzdálenější vesnice. Koně naplnili moji potřebu ztvárňovat a tvořit. Až do střední školy se téma koní mou tvorbou hodně prolínalo. Na střední umělecké škole nastal zvrat. Za jedno byly tam nároky na jiná témata, takže téma koní jsem opustila. Také mě kritizovali, že pořád dokola tvořím podobný motiv. A díky internátu a jiným potřebám jsem upustila vlastně i od koní živých. Prostě puberta. V dospělosti jsem odcestovala do Severního Irska a tam jsem se k umění a ke koním jako takovým vrátila.

Jak Vás Severní Irsko změnilo?

Já jsem do Severního Irska přijela odpojená od koní i umění. Umění jako takové není považováno za obor, kterým se lze v České republice dobře uživit. Ale v Irsku to bylo jiné. Irové jsou koňský národ, milují je a všechno kolem nich. Včetně umění. Tam jsem se dostala zpátky ke všemu, co jsem jako dítě nejraději dělala. Skrze kontakt s koňmi se moje tvorba s nimi opět spojila. Zase jsem prožívala moji hlubokou fascinaci těmito zvířaty. Irové mě v tvorbě podporovali, chodila jsem na výtvarné lekce, do výtvarného klubu, učila se novým technikám – naučila se práci s akvarelem, olejomalbě. Zažila jsme tam mnoho sdílených a samostatných výstav a stala jsem se tam docela známou a úspěšnou. Pak jsem se vrátila do Čech, žila jsem v Praze a začalo mi další životní období.

Takže jste v Praze začínala od nuly?

Vlastně ano. V té době proběhl menší odklon od klasické tvorby a začala jsem se více věnovat arteterapii. Po návratu ze Severního Irska jsem žila v Praze a zaměřila se na výtvarné kurzy a kroužky na základní škole, kde jsem také pracovala. A v rámci nich jsem se setkala s keramikou jako takovou. Během výtvarných kroužků pro děti jsme hledala nové motivy, které by děti mohly ztvárnit. A tam přišlo téma Světlonošů. Potřeba ztvárnit koně opět vstoupila do mého života.

Můžete nám představit Světlonoše?

Světlonoš je v podstatě keramická socha koně. Je to plastika středních rozměrů, která spojuje motiv koně v realistickém provedení s možností vložit do něj svíčku. Hlavy a krky koní jsou naprosto realistické, vychází z rysů jednotlivých plemen. Těla jsou upravená, mají v sobě otvory a lze do nich vložit svíčku, která skrz otvory prosvítí prostor. Světlonoše lze považovat za světelnou keramickou dekoraci, ale také má i svůj duchovní přesah. Pro někoho je zapalování svíčky jako vzpomínka na zemřelé, takže Světlonoše si objednávají i lidé, kterým jejich životní koník umřel a oni na něj chtějí mít vzpomínku.

Co bylo konkrétním impulzem ke vzniku Světlonošů?

V Praze jsem se věnovala arteterapii – léčivé stránce umění. V té době jsem umění používala jako podpůrný léčivý prostředek. Jak jsem již říkala, když jsem hledala nové motivy pro práci s dětmi, tak se najednou všechny tři oblasti propojily. Světlonoši spojují moji fascinaci koňmi, arteterapii a vlastní uměleckou tvorbu. Světlonoši dávají smysl i v tom, že nejsou jen krásní, pro mnohé lidi je důležitá i jejich užitkovost nebo praktičnost. Pro mnoho lidí nemá umění bez využití smysl a umění jako takové by si nekoupili. Smysl jim dává právě ta praktičnost. Jiní zase hledají spíše duchovní rozměr, další chtějí vyportrétovat svého koně. Každý hledá a najde svůj rozměr, důvod. Takže vznik Světlonošů nebylo nic promyšleného, vznikli spontánně propojením mých tří milovaných světů.

Kteří koně Vás inspirují při modelování?

Při univerzální tvorbě Světlonošů je to určitě můj kůň – andalusan. Toho mám doma a mám ho nejvíce „nastudovaného“ ze všech koní. Ale ovlivnili mě i jiní koně, kteří prošli mým životem. Měla jsem ve stáji vysloužilého policejního kladrubáka a jiná plemena. Všechny tyto koně můžete najít ve stádu mých Světlonošů. Když ztvárňuji konkrétního koně jako zakázku, tak se co nejvěrněji držím předlohy. To realisticky napodobuji tvar krku a hlavy, výraz a zbarvení konkrétního koně z fotografií od zákazníka.

Na jaké další výtvarné techniky se zaměřujete?

Ted jsem hlavně maminka na plný úvazek ani ne dvouletého batolete, takže vlastní umělecká tvorba je trochu v pozadí. Nicméně stále nejraději pracuji s keramickou hlínou, dělám keramické workshopy a nárazově třeba maluji koně jako dekoraci k zavěšení. Malba akvarelem a keramika mě nikdy neomrzí. Za život jsem vyzkoušela mnoho výtvarných technik jako suchý a olejový pastel, akryl a olejomalbu, grafiku, studovala jsem sklářství, umělecké zpracování textilu. Bylo toho mnoho.

Koně miluji od kolébky a je mi nakonec jedno, jak je mohu ztvárnit. Je to taková moje osobní vášeň! Stejně tak i keramika je moje láska. Ta mi přijde jako fascinující řemeslo a umění a myslím si, že je to moje nejoblíbenější oblast. Dává mi možnost spojovat koně, vlastní tvorbu a také arteterapii.