NA JEZDCE SE ČASTO ZAPOMÍNÁ

S Kateřinou Touškovou jsem mluvili o Franklinově metodě jako pohybovém konceptu vhodném pro jezdce. V rozhovoru se dozvíte, jak lepší vnímání těla může pomoci lépe jezdit na koni.

Kateřino, můžete nám představit Franklinovu metodu?

Franklinova metoda je pohybový koncept, se kterým přišel Eric Franklin a původně byl vytvořený pro tanečníky. Až později vznikla díky Alysen Starko-Bowes odnož Franklin Method Equestrian, která její principy přenáší do sedla. Jedná se o způsob tréninku, který je postavený na pochopení biomechaniky pohybu těla a využívá v zásadě dvě cesty ke zlepšení pohybu. První cestou je zesílení vnímání vlastního těla a jeho pohybů nějakou jeho stimulací, protože čím lepší zpětnou vazbu od těla náš mozek dostane, tím je snazší jeho pohyb řídit a koordinovat. Tady se uplatňují právě míčky, gumy, houbičky nebo různé způsoby dotyku a pohybu. Druhou cestou je naopak práce s hlavou a různými představami o pohybu, které v ní dokážeme vytvořit, které nám následně ovlivňují provedení daného pohybu.  

Jak míčky mohou pomoci uvolněnému sedu jezdce?

Míčky nám slouží buď jako labilní plocha nebo jako něco, co využíváme ke stimulaci proprioreceptorů. Zkusím to trochu rozvést. Míčky můžeme mít různé, hladké nebo s texturou, malé nebo velké, měkké nebo tvrdé, naplněné vzduchem nebo vodou. A podle toho, čeho chceme míčkem na těle dosáhnou, si ho vybíráme. Pokud míčky použijeme jako nějakou labilní plochu, tak nám to pomůže buď najít ve svém těle větší stabilitu a rovnováhu, když se na něm snažíme danou částí těla balancovat, nebo naopak pokud nám někde pohyb chybí, tak nám míček usnadní rozhýbání se, protože se v podstatě kutálíme na něm. Dále nám tlak míčku může pomoct si uvědomit, kde nechtěně svaly na svém těle zatínáme, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Míčky a různá stimulace těla pomocí nich nám také pomáhají zlepšit uvědomění si vlastního těla v prostoru a napětí v něm díky jejich působení na proprioreceptory. To jsou smyslové receptory ve svalech a šlachách, ze kterých náš mozek dostává informace o tom, jak na tom naše tělo zrovna je (jak je který kloub ohnutý, jak je který sval napjatý atd.), a pokud je nějakým způsobem stimulujeme, náš mozek dostane od těla více informací.

Záleží na konkrétní volbě míčku nebo rolleru? Osobně si nedovedu představit, že si pod zadek v sedle dám míček a budu se cítit pohodlně, stabilně a bezpečně.

Záleží. Pokud zvolíme něco, na čem se jezdec bude cítit hodně nejistě nebo co pro něj bude moc intenzivní, tak určitě nedosáhneme žádného uvolnění a tělo naopak bude mít tendenci se proti míčku zatnout. Vždycky je za mě potřeba nejdříve vědět, čeho chceme dosáhnout a až podle toho vybírat, která z pomůcek bude pro daného jezdce nejlepší. Někomu vyhovují intenzivnější impulsy pro tělo, někdo naopak potřebuje jemnější. V místě, kde je nějaké chronické přetížení nebo kde byl v minulosti úraz, může tělo reagovat úplně jinak než na částech, kde není problém. Na spolehlivém vyklidněném koni, se kterým toho má jezdec spoustu odježděno, si můžeme dovolit jít do větších extrémů než s koněm, který je lekavý a jezdec v něj nemá důvěru. Stejně tak pokud je někdo zvyklý s míčky trénovat, tak většinou není zapotřebí tak velká opatrnost v jejich použití jako u někoho, kdo takový trénink zažívá poprvé a je z toho nejistý. Těch možností, jak se dá rozbít a přebudovat nějaký zažitý pohybový stereotyp, je tu mnohonásobně víc než jen to, že si dá člověk pod zadek míčky nebo roller.

Je to metoda vhodná pro všechny jezdce? Komu byste ji doporučila a komu naopak ne?

Asi mě nenapadá nikdo, pro koho by nebyla vhodná. Jde pak jen o to, co z ní je v dané situaci pro daného jezdce nejlepší. Na sedu a pohybu v sedle se dá pracovat buď víc přes práci s tělem nebo víc přes práci s hlavou a představou o pohybu, kterého chceme dosáhnout. Občas se mi stalo, že jsem se dostala k jezdci, kde jsem na začátku opravdu znejistěla a nevěděla, jestli mu budu schopná pomoct tak, jak bych chtěla (například u neurologického postižení jako hemiparéza, nebo u těžké strukturální skoliózy, kde už byl velký gibbus), ale vždycky mě pak překvapilo, kolik se toho dá vymyslet a jak se i uleví koni, pokud na něj jezdec přestane působit tak asymetricky.

Jediná skupina lidí, která mě teď napadá, že pro ni tréninky s Franklin method opravdu nejsou, jsou lidé, kteří nechtějí slyšet, že by chyba mohla být někde jinde než v koni. Pořád je tato metoda o práci primárně na sobě, na své hlavě a svém těle, takže vyžaduje také to, aby člověk dal ego trošku stranou. Vyžaduje to, aby byl člověk ochotný něco změnit a zkusit dělat jinak. Já už se s takovými lidmi několik let vůbec nesetkávám, ale z doslechu vím, že mimo tu moji bublinu pořád jsou.

Jak jste se k Franklinově metodě dostala? Čím Vás Franklinova metoda nadchla natolik, že jste si ji zvolila jako hlavní metodu své fyzio praxe?

Asi bych to nenazvala jako hlavní metodu své fyzio praxe. Při fyzioterapii používám spoustu různých metod, některé pracují více s klouby, některé více se svaly, jeden koncept pracuje například s vnitřními orgány, no zkrátka je to pestré. Franklinova metoda pro mě byla jiná tím, že jsem si tím vlastně propojila dva do té doby oddělené světy. Jedním světem pro mě byla fyzioterapie u lidí a tím druhým koně, a to že jsem se jako instruktor jezdectví věnovala nějakým tréninkům. Tenhle koncept mi umožnil si tyhle dva světy spojit do jednoho, který mi obrovsky dával smysl a naplňoval mě. Zároveň to byl první takhle velký ucelený pohybový koncept, do kterého jsem se pustila.

Nebylo to pro mě nic dlouho dopředu plánovaného. V době, kdy jsem se k Franklinově metodě dostala, jsem psala nějakou práci v rámci studentské grantové soutěže, kterou mi navrhla naše tehdejší vedoucí katedry a já měla strach jí říct ne. Bylo to na téma kompenzačních cvičení u jezdců a já chtěla přinést nějaký bonus pro kamarádky, které byly ochotné mi kvůli tomu pravidelně cvičit, a tak jsem narazila na Franklinovu metodu pro jezdce. Bylo to něco zajímavého, ale vzhledem k ceně studia jsem to brala jako něco pro mě naprosto nereálného. Moji hodně akademicky založení rodiče se tehdy rozhodli mě podpořit, když viděli, že dělám ve škole i něco „navíc“, a já se tak mohla do tohoto studia pustit. Najednou jsem měla 3 týdny na to dodělat všechny zkoušky, vše v Anglii zařídit, zabalit si věci a poprvé v životě odletět sama do zahraničí za studiem. Tehdy jsem vůbec netušila, kam to můj život nasměruje, ale byla to naprosto úžasná možnost, po která jsem bez přemýšlení skočila, když přišla.

Jaké další metody používáte?

Hodně si k tréninkům sedu přenáším věci z fyzioterapie, například koncept Spiraldynamik® je v pohledu na biomechaniku pohybu velmi podobný Franklinově metodě, v mnoha ohledech vlastně úplně stejný. Dalším takovým mě blízkým konceptem, který mi i zapadá do práce s jezdci v sedle, je například koncept DNS (Dynamická neuromuskulární stabilizace). Ale nemám to tak, že bych se vždycky rozhodla pro jednu metodu, kterou budu pro ten daný trénink používat. Je to spíš jako bych v hlavě otevřela šuplík s nápisem např. rameno a v něm byla spousta složek s různými metodami a přístupy. Já si z nich můžu vytáhnout to, co se mi zrovna hodí a pokud vidím, že ten přístup není pro klienta tím pravým, tak si z šuplíku jednoduše vezmu jinou složku s jiným konceptem a zkusíme s tělem pracovat jinak. Metod a přístupů, ze kterých jsem si někdy něco vzala, je víc. Občas sáhnu třeba i po vědomém uvolnění, které mě moji koně s jednou trenérkou naučili cítit. A občas se dostáváme ještě úplně jinam, když je to víc práce s hlavou než s tělem, které jen odráží nějaké emoce.

Pořádáte kurzy a semináře, které mají teoretickou a jezdeckou část. Jak je důležitá „teorie“ k tomu, aby člověk mohl uplatnit principy Franklinovy metody v sedle?

Franklinova metoda je hodně o tom, aby se člověk naučil svoje tělo vnímat a cítit, jak se hýbe, takže to samozřejmě jde i bez teorie. Pro někoho je snadné vnímat, jaká je biomechanika pohybu v jeho těle a jak by bylo nepříjemné hýbat se jinak, ale nemají to tak všichni. Pro spoustu lidí je snazší se svým tělem pracovat, nebo třeba pochopit to, co říkám, když si získají aspoň nějaký základní pojem o tom, co kde v jejich těle je a jaká je biomechanika jeho pohybu. Taková věc z praxe, na kterou často narážím, je třeba to, že lidé ani neví, kde v těle vlastně mají kyčelní kloub. To, co berou jako kyčel, je v reálu až třeba někde na stehenní kosti nebo je to naopak malý a střední hýžďový sval. A když tenhle přehled o vlastním těle chybí, tak je pro nás pak mnohem těžší se navzájem pochopit, protože i když použijeme stejná slova, tak si za nimi každý představíme trochu jinou část těla.

Navíc často je jednodušší si nějaký pohyb nacítit nebo natrénovat nejprve na zemi, a až pak se snažit to přenést do sedla. Proto mi přijde nejlepší během teorie, která je před ježděním, rovnou i hledat dané pohyby ve svém těle a zkoušet si je. Popravdě, někdy si dávám s jezdci chvilku cvičení na zemi i během individuálních tréninků s koněm, protože je to pro všechny zúčastněné jednodušší. Já na jezdce lépe dosáhnu, jezdec se může soustředit jen na své tělo a jeho pohyb a koně si buď užívají úplného volna nebo je někdo z kamarádů/diváků chvilku vodí.

Jak je to s cvičením mimo sedlo? Je nutné pro úspěchy v sedle?

Podle mě je tohle hodně individuální. Čím víc různorodých sportů člověk dělá, tím všestranněji si rozvíjí svoje tělo. Ježdění na koni je super, ale ne vždycky to stačí jako ten jediný pohyb. Pro někoho, kdo má spoustu pestrého pohybu a neřeší žádné zdravotní problémy, to určitě nebude tak důležité jako pro někoho, kdo krom té hodinky v sedle zbytek dne prosedí v autě nebo kanceláři, nebo pro někoho, kdo se snaží vrátit do plné zátěže po úrazu.

Největší smysl mi dává právě to, kdy se propojí všechno dohromady a tehdy je tam vidět i největší efekt. Nejlepší kombinace je, když jezdec pracuje na svém sedu v sedle, ale zároveň i chodí na fyzio a cvičí si sám na zemi, a kůň, který má pravidelné fyzio/chiro ošetření. Stejně tak jako sportovci kolem sebe mají tým lidí, který řeší všechny možné složky od stravy, přes psychiku, fyzio, kondiční trénink a specifický trénink, tak i jezdecká dvojice by v ideálním případě taky měla mít ten tým, kde je mezioborová spolupráce. U koní si to většina lidí asi představí, že je tam potřeba celý tým, kde je majitel, veterinář, zubař, kovář, fyzio, výživář, saddlefitter, bridlefitter, trenér atd. Ale na jezdce, jako toho druhého sportovce v dané dvojici, se v tomhle směru občas zapomene, přitom je to sportovec stejně jako v jiných sportech a je jedno, jestli se tomu věnuje na rekreační nebo profi úrovni.

FOTOGALERIE:

Foto: archiv Kateřiny Touškové