POVĚDOMÍ O PRVNÍ POMOCI NENÍ DOSTATEČNÉ

Záchranářka Lucie Pýchová v rozhovoru poodkryje specifika práce záchranáře. V rozhovoru mluví o důležitosti řešení krizových situací a poskytování první pomoci, jejíž osvětě se věnuje.

Lucie, jak jste se k práci záchranáře dostala? Byla to cesta od začátku jasná a rovná nebo spíše spletitá?

Ubírat se cestou zdravotnictví a péče o druhé bylo pro mě od začátku jasné. Od mládí jsem měla ráda první pomoc a vše, co se týkalo lidského těla. Nejprve jsem studovala na 2. lékařské fakultě obor všeobecná sestra, po roce studia jsem ale dospěla k rozhodnutí, že práce na oddělení v nemocnici by mě nenaplňovala tolik, jako práce v terénu, studium jsem ukončila a začala studovat právě v oboru zdravotnické záchranářství.

Práce záchranáře je bezesporu fyzicky i psychicky náročná. Co je pro Vás na této práci to nejtěžší?

Pro mě jednoznačně vstávání. Vůbec mi nevadí být vzhůru celou noc, ale vstávání několikrát za noc vždy po pár minutách spánku je za trest. A schody. Vždy, když přijde výzva „…šesté patro“, tak mě bolí nohy už preventivně cestou na místo.

Smyslem práce je zachraňovat životy. Ne vždy je to možné. Jak se s tím vyrovnáváte?

Vyrovnávání se se špatným koncem je na záchrance jednodušší než třeba v nemocnici nebo domovech důchodců podle mého v tom, že pacienta známe velice krátkou dobu. Neznáme jejich rodinu, předešlý život, setkáváme se s nimi poprvé a ve většině případech naposledy. Po ukončení výjezdu dostáváme během krátké chvilky výzvu k dalšímu výjezdu. Tím „přebytím“ se nám daří zapomínat na to špatné, ale samozřejmě každý z nás máme několik výjezdů, na které nezapomeneme nikdy.

Vzpomenete si někdy na výjezdy, které nedopadly dobře nebo naopak na ty s dobrý koncem? Máte nějaký konkrétní případ, na který vzpomenete často?

Určitě si na nějaké jednou za čas vzpomenu, i když ne třeba se všemi detaily. Ráda vzpomínám na výjezd k pacientce, která volala pro vzniklou dušnost. Při našem příjezdu na nás čekala s kávou a fotoalbem. Ukazovala nám fotografie zemřelého manžela, který byl pilot, pochlubila se vzrostlými diefenbachiemi, usmála se a poděkovala za společnost se slovy, že již žádné obtíže nemá a moc děkuje, že nemusela odpolední kávu pít sama. Součástí naší práce není jen podávání léků a řešení akutních stavů, občas pacientům nejvíce pomůže prostě jen milý úsměv a vlídné slovo.

Máte rodinu, jste maminkou malých dětí. Když vidíte, co všechno se může stát, nemáte o děti a celkově o rodinu neúměrně strach?

Mám, občas ano. Občas moc přemýšlím nad všemi možnými černými scénáři, které si ale rychle zakážu. Člověk má být samozřejmě opatrný, ale musíme myslet hlavně na to hezké a netrápit se „co by, kdyby“.

Jistě jste zasahovala i úrazů způsobených koňmi. Vzpomenete si na něco konkrétního?

Vzpomínám si na úraz, který byl způsobený podkovou, která při skoku koně odletěla a zasáhla mladou slečnu do holenní kosti. Způsobila poměrně velké pohmoždění s krvácením a velkou modřinou.

Jsou úrazy u koní v něčem specifické?

Úrazy u koní bývají nejčastěji způsobeny pády jezdců, pády koní na jezdce, ale i právě úrazy způsobené podkovami nebo kopyty. Je důležité mít na paměti výšku koně přibližně 1,5 metru a přičíst k tomu výšku skoku přes překážku. Když tedy jezdec spadne z koně při skoku, může se jednat o výšku až 3 m a je třeba k takovému pádu přistupovat se všemi potenciálními riziky. Použít vakuovou matraci při podezření na poranění páteře, krční límec a vždy zkontrolovat přilbu. Pokud je prasklá, neměla by být dále používána a jezdec by měl být zkontrolován lékařem, zda nedošlo k otřesu nebo pohmoždění mozku. Děti do 16 let by měly kromě přilby používat také bezpečnostní vestu.

Založila jste spolek Záchranná služba MDT, z. s., který se věnuje především osvětě v oblasti první pomoci. Jak moc je poskytnutí první pomoci ještě před příjezdem zdravotníků důležité?

Jak my říkáme, jsou stavy, kdy jenom čekat na záchranku nestačí. Jedná se především o masivní krvácení a resuscitaci. Dospělý člověk může při poranění velkých tepen vykrvácet do pěti minut, už ale při ztrátě dvou litrů (tedy asi 40 % celkového objemu krve) dochází k fatálním následkům nedokrvení důležitých orgánů. Při náhlé zástavě oběhu má pacient mnohonásobně vyšší šanci na přežití při včasné resuscitaci laiky do příjezdu záchranné služby.

Na poskytování první pomoci nejste nikdy sami, pokud vytočíte tísňovou linku 155, operátorka vám bude vždy na dálku pomáhat a provádět s vámi tzv. telefonicky asistovanou první pomoc.

 Co Vás vedlo k založení tohoto spolku? A můžete nám popsat jeho činnost?

K založení spolku nás vedla touha předat důležité informace o první pomoci především dětem. V průběhu různých školení pro děti na různých místech pro různé skupiny jsme ale celkem zděšeni zjistili, že ani většina dospělých netuší, co by měli udělat v případě nečekané situace nebo že ani třeba neznají číslo tísňové linky. Rozhodli jsme se proto začít pořádat školení i pro dospělou veřejnost, které je rozdělené na dva druhy – obecná první pomoc a první pomoc u dětí. Tam se s rodiči malých dětí nebo pedagogy nezaměřujeme pouze na úrazy a akutní stavy, ale i na běžná onemocnění, bolestivý růst zoubků, teploty, vyrážky a další. Snažíme se je především uklidnit, že rozhodně budou umět svému dítěti pomoci nebo pomoc přivolat, aby z našeho školení odcházeli trochu klidnější a jistější.

Jak kurzy a školení probíhají? Komu jsou určeny?

Máme několik druhů školení, v rámci neziskového projektu „Nebojím se, pomůžu!“ učíme ty nejmenší děti ve školách a školkách hravou formou základy první pomoci a volání na tísňovou linku, pro dospělou veřejnost máme připraveno několik druhů tříhodinových školení a dvakrát ročně pořádáme celodenní intenzivní kurz první pomoci.

Setkáváte se s běžnou populací. Jaké je její povědomí a připravenost poskytnout první pomoci?

Povědomí o první pomoci a připravenost na krizové situace je dle mého názoru nedostatečná. Myslím, že si spousta lidí říká, že jim se nic takového stát nemůže, případně že na místě bude ještě někdo jiný, případně sanitka do pár minut. Spousta lidí bere také školení první pomoci v zaměstnání jako nutné zlo, které musí jednou za rok přetrpět nebo odklikat něco na internetu, aby „teda dostali to potvrzení“. Jsem moc ráda, že se toto postupně mění, nejen ve zdravotnickém odvětví. Vzniká spousta kurzů, školících center, institucí poskytujících celoživotní vzdělávání a populace v posledních letech má větší touhu se vzdělávat.

Je ve vaší moci uspořádat kurz na přání? Konkrétně myslím kurz zaměřený na potenciální zranění jezdce nebo ošetřovatele koní.

Samozřejmě lze uspořádat kurz na přání. Vždy se při poptávce skupinového školení ptáme na specifika skupiny, možná rizika úrazů a přizpůsobujeme školení jejich potřebám, od pedagogů, trenérů různých sportů nebo sportovců, zaměstnanců hotelu až po elektrikáře, hasiče či skladníky. 

Určitě jsou při poskytování první pomoci důležité nejen znalosti principů první pomoci, ale také schopnost udržet klid a jednat racionálně. Dá se naučit zachovat klid ve vypjaté situaci, kterou navíc většina lidí zažívá „na ostro“ poprvé?

Určitě se nedá naučit schopnost udržet klid a jednat racionálně, ale opakováním si správných postupů u akutních stavů a život zachraňujících úkonů určitě pomůžeme k racionálnějšímu chování při vypjaté situaci.