Ano, jezdectví je velmi výjimečným sportem. My koňáci to velmi dobře víme a neudivuje nás, tak jako většinu populace, že na Olympijských hrách startují muži a ženy společně v jedné soutěži. Ani nás nepřekvapí, že ve startovní listině běžné sportovní soutěže vedle sebe figurují bez jakékoliv úlevy zkušený profesionál, ryzí amatér, senior, maminka na mateřské a copatá dívenka. Prostě tak to v jezdectví je.
Dnes se ale podíváme na jezdectví z pohledu týmů. Zásadní otázkou tedy je – je jezdectví individuální, nebo týmový sport? Odpověď se zdá jasná: v naprosté většině soutěží je každá dvojice jezdec-kůň hodnocena na základě svého výkonu samostatně. Týmové soutěže jsou založené zase a pouze na výsledcích jednotlivců. Takže z logiky věci je jezdectví individuální sport.
Jenže čím jednodušší je odpověď, tím více háčků může ukrývat. A nebylo by to jezdectví, kdyby… Všichni víme, jak těžké je s koněm pracovat sám, a ještě se posouvat ve výcviku dále. Trenér je nutnost, i při rutinní práci ze sedla se často hodí „pohled“ někoho ze země, stájník a ošetřovatel jsou velmi důležité osoby, další pomocné ruce jsou potřeba při manipulaci s koněm ve stáji i na závodech, a to nemluvím o kováři, veterináři, fyzioterapeutovi… Celkem velkou skupinu lidí, podílející se na výkonu jedné jediné dvojice, můžeme klidně nazvat realizační tým.
Jednotné oblečení
V této době, kdy je úspěch založen na viditelnosti výsledků, je týmové oblečení nepostradatelné. Na první pohled je vidět, kdo ke komu patří. Strategie odlišení se oblečením, ať ve válkách nebo obyčejném životě, se line lidskými dějinami jako předlouhá nit a její začátek bychom museli hledat v dobách zrození lidstva. Podívejme se jaké možnosti „odlišení“ máme dnes, ve 21. století.
„Zákazníci, kteří se chtějí nějak identifikovat, ve většině případů nakoupí oblečení tak, aby celý tým ladil,“ vysvětluje Eva Voděracká ze společnosti Equiservis a pokračuje: „Výrobci jezdeckého oblečení vytváří sezonní, často výrazné kolekce, jejichž jednotlivé prvky spolu vkusně ladí. Takže dnes již nemusí mít všichni z týmu úplně stejnou vestu nebo bundu, prostě si zvolí oblečení dle svého naturelu z jedné kolekce a již na první pohled k sobě patří. Samozřejmě, tyto kolekce jsou časově omezené, a tak pozdější dokoupení chybějících kusů není tak snadnou záležitostí. Druhou možností je vybírat ze stálé nabídky výrobců, které ale většinou nejsou již tak barevně či vzorově výrazné. Jednotné oblečení si potom pro lepší prezentaci nechávají ještě vyšít.“
Výšivka? Navždy!
Asi nikdo a nic nesesadí výšivku z její výsostné pozice. Výšivka, případně nášivka, se jednoznačně drží na špici oblíbenosti u týmového oblečení. Výšivka je totiž téměř nezničitelná. Často se stává, že materiál trička je již praním řídký, ale výšivka na něm je stále skoro jako nová. Za oblibou výšivky nebo nášivky nestojí jen její trvanlivost, ale i tradice. Vyšitím se zdobí oblečení už staletí– osvědčilo se jak v Americe Indiánům, tak i na moravských krojích, výšivky zdobí uniformy armád i košile sokolů či skautů. Časově i finančně náročnější zhotovení výšivky by se dalo považovat za nevýhodu. Výšivku je ale možné vnímat i jako prestižní záležitost a v tu chvíli se na vynaložené prostředky hledí samozřejmě trochu jinak.
Ale i výšivka má svá negativa. Moderní lehké technické materiály často nejsou pro výšivku vhodné, drobné dírky od stroje mohou materiál nenávratně poškodit, větší výšivka je těžká a ne každý materiál ji unese, navíc může výšivka ovlivňovat funkční vlastnosti textilu, na který je umístěna.
Na co se dá tedy vyšívat?
Co se týče koní, tak se vyšívá na deky – odpocovací, transportní, nebo tenké stájové, a samozřejmě na podsedlové dečky. Také čabraky na uši lze ozdobit výšivkou, nebo nášivkou. Jezdci si mohou nechat vyšít oblečení – od bund, přes vesty, trička, mikiny, až po rajtky a čepice.
Vyšití na hotovou ohlávku není možné z důvodu síly materiálu. Na ohlávku je vhodné použít nášivku nebo vyšívat popruh ještě před tím, než je ohlávka vyrobena.
A ještě jedno technické omezení u výšivek najdeme. Výšivky je možno realizovat obvykle jen do rozměru 35 x 35 cm, přesné číslo závisí na možnostech konkrétního vyšívacího stroje. Větší výšivky je možné skládat na vícekrát, ale je to technicky hodně náročné a výsledný efekt nemusí být dokonalý.
Svá pravidla mají také výšivky na závodní vybavení. Pokud chcete vyrážet na závody s logem sponzora či stáje na dečkách, saku atd., podívejte se na povolené rozměry v pravidlech na stránkách České jezdecké federace. Jestli si nejste jistí, v Equiservisu vám poradí – s vyšíváním závodního vybavení mají bohaté zkušenosti.
Vyšívání v praxi
„Vyšití třeba podsedlové dečky není až taková věda. Vše se odvíjí od složitosti loga,“ říká usměvavá Martina Vejvodová, která má vyšívání ve společnosti Equiservis na starosti. „Není nic jednoduššího než vyšití nápisu. Nemá-li vyšívací stroj rozdělanou práci, může být vše do 30 minut hotové“. A na dečce, bundě, vestě nebo kšiltovce může být vyšité jméno koně nebo jezdce.
Martina pokračuje: „Při vyšití loga nebo obrázku je situace trochu složitější. Logo či obrázek je nutné poslat nebo přinést v elektronické podobě. Před vyšíváním se musí naprogramovat, přičemž tvorba vyšívacího programu trvá hodinu i více. Obvykle se také dělá zkušební výšivka pro odladění případných nedostatků a teprve potom následuje samotné vyšití na zvolený výrobek.“
Personalizace jménem, nebo vyšití loga. Co to stojí?
Cena každé výšivky je složená z ceny za programování a počtu stehů. Program nápisu, třeba jméno, vyjde na 240 Kč a samotné vyšití na podsedlovou dečku průměrně 90 Kč. Dečka vyšitá jménem povýší obyčejnou dečku na krásný dárek!
„Cena za program závisí na náročnosti. Je to ale jednorázová investice, takže přijdete-li pro stejnou výšivku příště, tak za program již neplatíte. Zůstává u nás uložen pro další použití. Druhou část ceny tvoří cena za samotné vyšití a ta je právě určena počtem stehů,“ doplňuje Martina Vejvodová.
Cena programu loga je od 425 Kč, přesná cena se odvíjí podle náročnosti loga, zkrátka s některým logem je více práce než s jiným.
Když výšivka není to pravé
Na velké nápisy a loga, například na dekách, či oblíbených plachtách na turnajové boxy, se používá potisk, konkrétně transferový potisk. „Transferový potisk je technologie, kdy se požadovaný nápis či logo vyřeže z folie a ta se následně zažehlí při vysoké teplotě na vybraný výrobek. Technologie to není náročná. Životnost transferového potisku je ale omezená, u dek to může být třeba jen 6 vyprání. Z dalších druhů potisku se používá pro větší série klasický sítotisk, nebo pro potisk jednoho kusu digitální potisk,“ vysvětluje specifika potisku Eva Voděracká. Pro potisk využívá Equiservis již dlouhé roky vyzkoušené externí dodavatele.
Foto: archiv společnosti Equiservis, spol. s r.o.
