ROLÍ ZDRAVOTNÍKA JE ZHODNOTIT STAV A OŠETŘIT

Záchranáře Zdenka Dvořáka zná určitě spousta jezdců ze skokových závodů v Čechách, kde mnoho let působil jako zdravotník. Povídali jsme si nejen o první pomoci jezdcům. Schválně, jestli uhodnete, jaká zranění během let ošetřoval na závodech nejčastěji?

Jako zdravotnický záchranář jezdíte se zdravotnickou záchrannou službou. Je to náročná práce?

To si myslí hodně lidí, ale není to tak docela pravda. Spousta našich výjezdů supluje obvodní lékaře. Zvláště u odpoledních výjezdů poskytujeme právě základní péči, která odpoledne již není dostupná, protože praktičtí lékaři často v tuto dobu nejsou dosažitelní. Někdo na tuto 24hodinovou dostupnost spoléhá, jiní nemají možnost se k lékaři dostat nebo ví, že by příbuzného do auta prostě nedostali, případně doufají, že je zaléčíme i doma, takže volají záchrannou službu. Ale pak jednou za čas je náročnější výjezd. Může to být větší autonehoda, pokusy o sebevraždu nebo je to, nedejbože, vážné zranění u dítěte či ještě hůř resuscitace. Těchto pár výjezdů zasáhne psychiku a je na každém, kdo to zvládne a kdo ne. Náročné je také množství výjezdů a práce na směny. Co mě také mrzí je, že si někdo zavolá záchranku na banalitu, kterou mohl vyřešit sám nebo přes obvodního lékaře a my zatím můžeme být zapotřebí u něčeho mnohem vážnějšího a takový pacient pak musí čekat na posádku ze vzdálenějšího stanoviště.

Máte nějaké očistné rituály, jak se této psychické zátěže zbavovat?

Osobně ne, naučil jsem se to vytěsnit. Snažím se na to dívat tak, že to k mé práci patří. Smrt není nikdy příjemná. U starších lidí, u kterých lze předpokládat, že prožili dlouhý život a nedejbože byli již vážně nemocní, je to snazší přijmout. I když to zní strašně, pro některé z nich je to vysvobození. U mladých lidí, kteří měli ještě život před sebou, je to mnohem těžší. Úplně nejhorší jsou děti, zvlášť když máte děti vlastní. To psychikou zahýbe víc než dost. Nějak se to naučíte dát na druhou kolej, vytěsnit to. Samozřejmě den nebo i několik dní je to těžké, snažíte se dělat něco jiného, aby člověk zaměstnal hlavu. Jdete do přírody, na kolo, sejdete se s přáteli. Úloha psychiky se již nepodceňuje. Stejně jako máte pro veřejnost interventy, kteří je navštěvují po tom, co prožijí něco hodně nepříjemného, i zdravotníci mají svoje specialisty. Nazývají se peeři a fungují obdobně. S jejich pomocí se zdravotníci vyrovnávají s psychickým zatížením svojí profese. Já osobně je nevyužívám, ale existují.

Dlouhá léta jste působil jako záchranář při jezdeckých závodech. Jak jste se k tomu dostal?

Když jsem se poznal s manželkou, tak jsem pochopil, že když ji budu chtít vídat, tak nejlépe u koní. Tak jsem se já, nekoňák, dostal ke koním. Postupně jsem začal jezdit, udělal jsem si jezdeckou licenci, a nakonec jsem i závodil.

Manželky spolužačka dělala na závodech v Martinicích zdravotníka a hledala k sobě někoho, s kým by se mohla o službu dělit. Tím, že jsme se profesně znali a věděla, že se pohybuji kolem koní, tak mě oslovila. Mě se myšlenka zdravotníka líbila. Začali jsme se střídat, ona časem odešla, já zůstal. Postupně se k Martinicím začaly přidávat další závody, přibyly Hořovice, Chuchle, Hradišťko a další. Postupně se to nabalovalo a já byl na závodech v sezóně skoro každý víkend.

Jak dlouho jste zdravotníka dělal?

Já jsem to nikdy nepočítal, ale odhadem 7 až 8 let. Ze začátku, když jsme se střídali, tak to byla třeba jen část víkendu. Navíc v té době nebyly všechny závody ani třídenní. Během doby, kdy se to nabalovalo a závody se postupně prodlužovaly na tří, čtyř a dnes i pětidenní to bylo náročnější a náročnější. Stalo se to, že jsme se potkávali s některými jezdci na závodech každý víkend. Časově náročné to určitě bylo.

Klobouk dolů. Když k tomu připočtu Vaše zaměstnání, rodinu, koně,…

Klobouk dolů spíše před mojí rodinou. Manželka měla děti o víkendu na hlídání, nebo občas děti jezdily se mnou, jak byly větší, nebo jsme byli na závodech celá rodina a manželka třeba trénovala. Dnes se děti věnují jezdectví. Byly to víkendy u koní, všechno se točilo kolem koní a jezdectví. Pak už toho bylo moc a rozhodl jsem se to změnit.

Jaká zranění jste na závodech ošetřoval asi nejčastěji?

Co jsem ošetřoval na závodech asi nejčastěji? Kupodivu to nebyly jezdecké úrazy. Nejčastěji to byly ulámané gelové nehty ošetřovatelek. Ale když to vztáhnu k jezdcům, pro které na závodech zdravotníci primárně jsou, tak to byla poranění hlavy po pádu. Celkově rolí zdravotníka je zhodnotit zdravotní stav a ošetřit, případně se domluvit s jezdcem, jestli je to na to, aby jel do nemocnice nebo zůstal na místě a třeba i pokračoval v soutěžích. A v případě, když by se jeho stav zhoršil, tak by se to řešilo sekundárně a přivolala by se záchranka i později.

Jak byste srovnal běžnou populaci a jezdce ve vztahu k úrazům?

Srovnání jezdců s běžnou populací mám myslím dobré. Pracoval jsem na urgentním příjmu 5 let, na záchrance jsem 15 let, takže mám srovnání. Ne každý, kdo má potenciálně třeba infarkt, si zavolá záchranku, ale jsou i tací lidé, kteří přijdou s takovým zdravotním problémem sami na urgentní příjem. Totožné je to i s jezdci, někdo chce záchranku rovnou, někdo, i s objektivně závažným zraněním, chce pokračovat dál v soutěžích. Je to individuální.

Mýtus, že „koňáci jsou tvrdí“, byste tedy vyvrátil?

Ono jak kteří koňáci. Jak jsem říkal, je to individuální, zobecňovat to nejde. Snad jen jezdci všestrannosti jsou možná odolnější než skokoví jezdci. Ale obecně si myslím, že nelze říci, že koňáci jsou odolnější oproti běžné populaci.

První pomoc je důležitá. Jak jsou na tom jezdci s poskytováním první pomoci?

Funguji i jako lektor vzdělávání. Vzdělávám svoje kolegy záchranáře, běžnou veřejnost a pro Ing. Neumanna vzdělávám studenty na ČZU v rámci předmětu Chov koní. Dále pro Mgr. Jaroslava Sedláčka vedu kurz první pomoci v rámci Kurzu trenérů a cvičitelů. Takže vidím, jak na tom jezdci, trenéři i další lidi kolem koní jsou a mohu srovnávat i s běžnou populací. Myslím, že úrovní je to srovnatelné.

Na školeních se snažím lidi aktivně zapojovat, a tak vidím, že ve skupině 20 lidí je například pět lidí, co má přehled, orientují se, sami se doptávají, chtějí vědět víc, aby byli případně připraveni pomoc poskytnout. Nejvíce lidí mnohdy aktivně neví, ale mají zájem, ptají se a chtějí se naučit. V každé skupině se ale najde někdo, kdo si to přijde jen odsedět. Je to nejčastěji při povinných školeních v podnicích a firmách. Stejné je to i když školím svoje kolegy.

Zajímalo by mě, jak zapojujete účastníky na školeních.

Hlavně u školení jezdců a trenérů se snažím každou situaci prezentovat na příkladu. Např. u poranění páteře – vybavím si konkrétní případ, popíšu, jak se to projevovalo, vysvětlím mechaniku úrazu… A ti lidi si vzpomenou: „Aha tohle jsem už zažil tehdy a tehdy!“ A hned si lépe zapamatují, jak se mají zachovat. Často se lidi rozpovídají o konkrétních případech… a mnohdy jsou překvapeni, jak dobře fungovali a na co všechno si vzpomněli.

Zafungoval adrenalin?

Ano, adrenalin se vyplaví velice rychle a pracuje. Vidíme to i na výjezdech. Třeba přijedeme k autonehodě, kde je spousty krve a někdo poskytuje první pomoc, funguje, komunikuje s námi a když si pacienta převezmeme, tak se mu udělá špatně a začne se hroutit. Adrenalin u něho zafungoval.

Pojďme zpátky k ježdění a pádům. Po pádu z koně má jezdec často vyražený dech. Poradíte, co s tím?

Vyražený dech je po pádu z koně běžný. Kůň není malé zvíře, jezdci často padají v rychlosti na bok. Při takovém pádu dojde k otřesu bránice, důležitého dýchacího svalu. Jezdec se po pádu není schopen nadechnout, lapá po dechu. Během 20-30 vteřin tato komplikace však obvykle samovolně ustupuje.