SNAŽÍME SE MÍT VŠECHNO NACVIČENÉ

S Robertem Šlapanským z Divadelní a kaskadérské společnosti Štvanci jsme si povídali o jeho cestě od šermíře ke koním. Prozradil nám jak vybírá a cvičí koně pro jezdecké show.

Roberte, jak jste se k rytířským jezdeckým kláním dostal? Byl jste nejprve jezdcem a pak se začal věnovat rytířským turnajům nebo to bylo naopak?

Já jsem touhu šermovat zdědil po tátovi, který byl profesionálním šermířem ve skupině Duel. Nejdřív jsem začal šermovat a až po nějaké době jsem chtěl šerm doplnit o další rytířské dovednosti. V té době pro mě byli nejdostupnější koně, a tak jsem začal zkoušet jezdit. Začátky byly doslova šílené. Snažil jsem se ale ježdění hodně věnovat a postupně se zdokonalovat.

Jste duší Divadelní a kaskadérské společnosti Štvanci. Můžete nám Vaši skupinu přiblížit?

V roce 1990 jsme založili šermířskou skupinu. Dlouho jsme hledali název, který by byl originální a výstižný, po dlouhém hledání nakonec zvítězili Štvanci. Tehdy jsme byli čtyři. Během pěti let skupina procházela dalším vývojem a už tenkrát probíhaly první nesmělé snahy o ježdění. Až asi v roce 1996 jsem se dostal ke koním přes jednoho známého a jeho kamaráda, který se věnoval westernu. Dali jsme se dohromady a všem se nám ježdění zalíbilo. Seznámil jsem se s Romanem Groškem, který v Hamiltonech u Vyškova měl svoje koně a v podstatě tam vznikla myšlenka začít jezdit a vést naše šermířské turnaje trochu jiným směrem.

Vaše skupina se věnuje i filmu. Mohl byste nám to více přiblížit?

V roce 1998 jsme se po velkém výběrovém řízení dostali na natáčení filmu Johanka z Arku, který točil Luc Besson. Z České republiky jsme tam byli čtyři hlavní jezdci a Martin Hanuš, který byl hlavním koordinátorem. Od toho roku jsme točili víc a víc filmů, třeba seriál Napoleon, Andělskou tvář, Mlhy Avalonu a řadu dalších snímků. Po nějaké době, kdy mělo filmování krizi, jsme se zase více vrátili k rytířským turnajům a dalším dobovým ukázkám ježdění.

Pojďme k ježdění. Říkal jste, že jste se k němu dostal až jako hotový šermíř. Jaká byla Vaše cesta?

O začátcích jsem již mluvil. V roce 2009 jsem si koupil vlastního koně – fríského hřebce. Zjistil jsem, že chci ježdění dělat úplně jinak než doposud a hledal jsem nového trenéra. V podstatě jsem se zkontaktoval na španělské jezdce a účastnil se prvních klinik s Angel Cid Cames. Začaly se mi doslova objevovat nové obzory jezdectví. O pár let později jsem začal trénovat s Markétou Vášovou, která jezdila drezurní disciplíny na republikové úrovni. Tím se pozměnil způsob ježdění nejen mě, ale i části týmu. Vrátili jsme se k českým trenérům, zaměřili se na drezurní ježdění.

Je to trnitá nikdy nekončící cesta. Na turnajovém vystoupení koně akčně honíte, prostě si ho takřka rozbijete drezurně a pak je potřeba se zase vrátit k pořádné drezurní práci. Když děláme třeba barokní ježdění, tak koně musíte zase mít shromážděného  a s citem předvádět jednotlivé drezurní prvky. Je to takový věčný boj, pořád koně musíte přiježďovat, pracovat na nich, aby to vypadalo dobře. Musí to být pěkné na pohled jak pro profesionály, tak i pro lidi, kteří jsou neznalí.

Kolik máte nyní aktivních členů, kteří předvádí své umění na koních?

Nyní máme 11 členů. Používáme plemena vesměs barokních koní. Máme španělské koně, lusitány, lipicány, koně Kinského i jednoho křížence ČT a PRE.

Podle čeho vybíráte koně?

Výběr koně je vždy komplikovaný. Původně jsme si mysleli, že koupíme  koně a ty jen naučíme zvládat turnajové disciplíny a že to bude fungovat. Jenže jsme záhy zjistili, že ti Španělé mají trochu jiný systém výcviku  a každý kůň to bere jinak a ne každý kůň je k tomu vhodný. Ideální stav je, když je kůň čerstvě obsednutý a zvládá jen základní ruchy. A my si je připravujeme sami. Postupně mu ukazujeme ruchy, sjíždění s více koňmi, přivykáme je na boj. Příprava trvá asi dva roky, ale i déle.

Co všechno Vaše koně umí?

Je toho opravdu dost – střelba, oheň, bojové scény, ale také naše koně byli pod herci jako herečtí a kaskadérští koně. Umí cirkusové prvky, sedají si, lehají, umí španělský krok, kompliment, trénujeme piafu, i levádu jeden z koní v týmu umí, je toho hodně. Samozřejmě, každý kůň neumí všechno. Každý má pro něco větší vlohy, jiné věci mu jdou hůř. Takže je potřeba se rozhodnout, co trénovat podle jeho schopností a nenutit to zvíře dělat úplně všechno.

Představení v cizím prostředí jsou plná emocí, hluku, ohně, okolo stojící diváci…nic z toho nemají koně obvykle ze své přirozenosti rádi. Jak koně na vystoupení připravujte?

Pomalu a postupně. Mladé koně bereme nejdříve se rozkoukat. Kůň jde na menší akce, kde je méně lidí, stojí opodál, jde na ruce. Dáme mu čas, aby se trochu otrkal. Nebo se učí od zkušených koní, které pozoruje a vidí, že jsou v klidu, neblázní z hudby a hlučícího davu. Postupujeme pomalu, aby koně měli čas přivyknout. Stát se může i to, že po dvou  letech výcviku zjistíte, že na to kůň psychicky nemá, že to nezvládá.

Těší se Vaše koně na vystoupení? Jsou vzrušení?

To je naprosto individuální. Můj už zmíněný frís se vyloženě těšil. Když jsem za ním brzy ráno přišel do stáje a my jeli na vystoupení, měl v oku jiskru, těšil se.

Jsou Vaše souboje „docvičené“ do posledního detailu, nebo je tam místo na improvizaci? Koňaři dobře ví, že ne vždy kůň udělá 100 % to, o co je požádán.

Snažíme se mít všechno nacvičené, aby koně věděli, co se bude dít a že jim nebude ublíženo. Ale stane se, že něco nevyjde. Třeba, kolega dostal zásah v turnaji a měl odhodit dřevec. Dřevec se nešťastnou náhodou dostal za řemení koně. Kůň zrychlil do trysku, kolega ho zklidnil a dřevec samovolně naštěstí po chvilce vypadl. Ale takové situace, které si nenaplánujete, se stávají. Koně nám věří. Když kůň důvěřuje jezdci a stane se něco nepředpokládaného, je pořád velká šance, že to dobře dopadne.

Také plac, na kterém vystupujeme, je pokaždé trochu jiný, má jinou velkost, tvar, diváci stojí různě, někdy jsou tam stromy. Takže pokaždé musíme trochu improvizovat. Ano, to muže být součástí přestavení, koně nejsou stroje.

Vaše vystoupení jsou bohatá na pozemní souboje „tváří v tvář“ s dobovými zbraněmi. Jak probíhá příprava koní na tyto souboje, které se dohrávají v jejich těsné blízkosti?

Zase je to postupné a jde to pomalu. Nejdříve se chodí na ruce, hodně se zastavuje, dává se koni čas. Kůň přivyká postupně a pomalu na pohyby bojovníků a zvuky boje. Chválíme ho, občas nějaká ta dobrota, že to nic není a že se nemusí ničeho bát. Postupně se kůň přibližuje, a i bojovníci přidávají na intenzitě boje, nakonec bojovníci berou do ruky štíty, které vydávají dunivé zvuky, kterých se koně často bojí. Když je všechno ze země v pořádku, jezdec sedne do sedla a celý postup se znovu opakuje. Začnete s pomalými i rychlými ruchy, jezdíte kolem šermířů, a nakonec do nich najíždíte. Úplně poslední, co se cvičí, je kontakt koně s bojovníkem. Bojovníci musí vědět, jak se chovat. Celé je to postavené na důvěře – kůň ví, že se mu nic nestane. Ví, že ti, co tam na něj běží a něco křičí, ho „nepřišli sníst“, že tam prostě jen jsou.

Máte krásné kostýmy. Dobové kostýmy, sedla a řemení jsou nedílnou součástí představení. Přibližte nám, jak ty zakázkové kousky získáváte? Kdo třeba šije kostýmy nebo sedla?

Čerpáme z historických pramenů. Já sám si vyhledávám na starých rytinách a obrazech, jak třeba sedla a řemení vypadala, ale musí to přizpůsobit dnešní době a také tomu, co v sedlech děláme. Výsledkem je vždy nějaký kompromis mezi funkčností a dobovým vzhledem. Sedla a řemení jsou zakázková výroba Sedlářství Psota. S dobovými oděvy a uniformami je to obdobné, snažíme se držet dobových předloh, ale v oblečení se musí dát jezdit a nesmí omezovat.