V předchozích dvou dílech našeho povídání o udidlech jsme si představili stihla a olivy. Dnes si ukážeme udidla, která do různé míry působí lehkým pákovým efektem také na týl koně.
Pessoa
Prvním z těchto udidel je Pessoa, u nás známý jako „sněhulák“.
Sněhulák vychází z klasického stihla a i u něj existuje spousta variant udítka – ať už se jedná o tvar nebo o materiál. Svůj český název si toto udidlo vysloužilo díky svému vzhledu – na hlavním kroužku jsou ještě kroužky menší: jeden nahoře a jeden nebo dva dole. Máme tedy několik možností, jak udidlo nastavit. Lícnice se zapínají do horního malého kroužku, otěže podle toho, jak moc silné působení od udidla potřebujeme. Pokud je zapneme do hlavního kroužku, bude působení jemné, srovnatelné s klasickým stihlem. První spodní kroužek už má lehký pákový efekt, druhý spodní kroužek má pákový efekt nejsilnější. Pokud máme otěže zapnuté v jednom ze spodních kroužků a zatáhneme, spodní část udidla se posune ve směru našeho tahu, horní kroužek se posouvá odzadu dopředu a přes lícnici je tak vyvíjen tlak na týl koně.
V kombinaci s dostatečným působením holeně může toto udidlo při správném použití být nápomocné ke snižování hlavy koně. Ale pozor – příliš silné působení ruky v kombinaci se slabou holení mohou u tohoto typu udidel koně přivést na falešné přilnutí, v horším případě se naučí schovávat za otěž a padat „na předek“.
Kromě působení směrem dolů může být sněhulák nápomocný také v obratech – spojené kroužky působí podobně, jako ramena roubíkového udidla.
Po sněhuláku často sahají fyzicky slabší jezdci na velkých, silných koních, aby si trochu pomohli a měli koně při skákání pod kontrolou.
Různé možnosti zapnutí Pessoa udidla:
Baucher
Další možností jsou baucher udidla.
Svůj název má udidlo po muži jménem Francois Baucher (1796-1873), což byl poněkud kontroverzní představitel klasické francouzské drezurní školy. Byl známý snahou o naprosté uvolnění koňského těla bez pohybu, výrazné snížení zádě a zvýšení předku a důrazem na naprostou poslušnost. Metody, které zejména v začátcích své kariéry k dosažení tohoto cíle používal, byly velmi často na hranici korektního chování ke koni. Nicméně poté, co zůstal trvale ochrnut po vážné nehodě, přepracoval a zdokonalil své metody, jejichž základem byl důraz na sebenesení, balanc a lehkost pomůcek. Z dřívější snahy o „přitažení“ hlavy k tělu pomocí silných zádrží se stala snaha o nenásilné „protlačení“ těla odzadu směrem k hlavě.
Baucher by mohl být vhodnou volbou pro koně, kteří nemají rádi stálý tlak na jazyku a čelistech. Díky své konstrukci je udidlo lehce zavěšené na lícnicích a nedotýká se těchto citlivých oblastí. Poměrně dobře ho přijímají také koně s příliš aktivní hubou, protože je v hubě stabilnější a koně to neláká si s ním tolik hrát.
Fuga
Třetím rozšířeným udidlem, kde je využito tlaku na zátylek, je fuga.
Fuga je vlastně upravenou variantou různých udidel – většinou stihel, oliv, déček nebo roubíků. Jedná se o to, že udidlo má v bočních kroužcích dva malé otvory, jimiž je veden kulatý provázek. Jeden konec provázku je vlastně místo lícnice a je zapnutý do nátylníku. Do druhého konce je zapnutá otěž. Při tahu za otěž provázek postupně prokluzuje otvory a současně s působením na koňskou hubu vytváří tlak na zátylek. Udidlo vlastně „šplhá“ po provázku nahoru a dochází tedy k tomu, že se nos koně sice snižuje, ale zároveň se celý předek zvedá a napřimuje. Může to pomoci u koní, kteří mají tendenci tlačit se hodně ruky a až moc dolů a mezi skoky se tak vyhýbat udidlu. Jedná se o poměrně ostré udidlo, které patří do zkušených rukou a není to udidlo na každodenní ježdění.
Stejně jako většina podobných udidel je i fuga určena pro situace, kdy je kůň více vzrušený než obvykle a jezdec si chce pojistit, že ho bude mít opravdu pod kontrolou.
Pelham
Poslední udidlo, které si dnes představíme, je pelham.
Stejně jako u všech udidel, která jsme si dosud představili, i pelhamy existují v mnoha variantách udítka – nelomené, jednou či dvakrát lomené, kovové nebo plastové. Pelham vychází z olivy – jeho ramínka jsou tedy spojena s udítkem pohyblivým kloubem, nejsou pevná, jako je tomu u páky. Na ramínkách má pelham 3 kroužky – horní malý pro zapnutí lícnice, hlavní velký a spodní malý pro zapnutí otěží. Původním záměrem pelhamu je nabídnout působení podobné plné uzdě (tedy stihlo+páka), za použití dvou párů otěží, ale s jedním udidlem. I v současné době existuje mnoho zastánců tohoto použití pelhamu. Argumentují (a zcela správně) tím, že jde o velmi ostré udidlo, které patří jen do zkušených rukou. Do takových, které si se dvěma páry otěží, jejichž použití by mělo být nezávislé, poradí.
Stejně jako páku je možné i pelham podepnout podbradním řetízkem nebo řemínkem pro zesílení působení.
V žádném případě však k pelhamu nepatří podpínací řemínek od kombinovaného nánosníku!
Obecně se o těchto udidlech zcela opodstatněně hovoří jako o poměrně ostrých. Ovšem, jak už jsme několikrát zmínili v předchozích dílech našeho povídání, ostrost udidla je kromě jeho konstrukce závislá především na rukách s ním manipulujících. Každé udidlo může v hrubých nebo nezkušených rukách nadělat mnoho škod. Při správném, většinou krátkodobém nebo příležitostném použití jemným a citlivým jezdcem, mohou být ostřejší udidla účinnou korekcí a pomocí.
Mějte na paměti, že naším cílem jakožto jezdců by měla být snaha o práci na tom nejjemnějším možném udidle. Samozřejmě jsou koně, kteří jsou na závodech hůře ovladatelní a vy potřebujete pro lepší kontrolu ostřejší uždění. Snažte se i v takovém případě sáhnout vždy po tom nejjemnějším z ostřejších (samozřejmě za předpokladu že funguje, jak potřebujete). A doma se opět vraťte k jemnějšímu.
Zajímá vás téma udidel? Určitě stojí za přečtení také první a druhý díl série o udidlech.
Foto: archiv společnosti Equiservis spol. s r.o.
