UZDA V BĚHU TISÍCILETÍ

Uzdečka sehrála obrovskou roli při domestikaci koně a ve schopnosti lidí využívat ho k dopravě a válce. Uzdečka, nejčastěji spojená s
nějakým druhem udidla, umožňuje ovládání a komunikaci se zvířetem, které je mnohem větší než my.

Co je to uzdečka

Uzdečka laikovi na první pohled může připadat jako změť řemínků, přesek a kusu podivného kovu. Pro jezdce je tato změť základní jezdeckou potřebou. Uzdečka je ve své podstatě navržena tak, aby poskytovala účelnou kontrolu nad hlavou koně a umožňovala jezdci řídit a usměrňovat jeho pohyby. Obvykle je vyrobena z kůže nebo syntetických materiálů, které zajišťují její odolnost. Uzdečka se v průběhu tisíciletí vyvíjela a dnes má mnoho podob.

Součásti uzdečky

Mezi hlavní součásti uzdečky patří nátylník, lícnice, podhrdelník, čelenka, udidlo a otěže. K uzdečce bývá zpravidla přidán i nánosník. Nátylník je část, která se nasazuje koni na hlavu „za uši“ a drží uzdečku na místě. Na nátylník se navléká čelenka, která fixuje uzdečku na hlavě stejně jako podhrdelník, jenž bývá součástí nátylníku. K nátylníku se připínají lícnice a do nich se zapíná udidlo. Do kroužků udidla se připínají také otěže. Součástí uzdečky může být i nánosník. Uzdečky prošly během tisíciletí postupným vývojem. Dnes se kromě klasických uzdeček setkáte s uzdečkami anatomickými, o kterých jsme psali v článku Anatomické uzdečky a koňská hlava.

Udidlo

Udidlo je podstatným prvkem uzdečky, i když samozřejmě existují i uzdečky bezudidlové. Udidlo leží v hubě koně a slouží jezdci k ovládání koně pomocí otěží. Na výběr jsou různé typy udidel, výběr udidla závisí na úrovni výcviku koně, jeho temperamentu a schopnostech jezdce. Více se o výběru udidla dozvíte v našem videu Vybíráme udidlo – praktické tipy. 

Uzdy v šeru historie

Uzdy byly vynalezeny mnohem dříve než sedla a třmeny a umožnily všem, od mongolských kmenů, přes Řeky a Římany, středověké rytíře až po dnešní olympijské jezdce využít sílu koní ve svůj prospěch. Archeologové objevili opotřebení a stopy na zubech koňských koster nalezených v Kazachstánu, jejichž stáří se odhaduje na 5 500 let. Tehdejší uzdy byly poměrně primitivní a skládaly se z koženého nebo provazového řemínku, který se umístil do mezizubního prostoru v hubě koně a uvázal se pod jeho čelistí. Tažné konce se používaly jako otěže k řízení a zpomalování koně. Od té doby používaly různé kmeny a kultury udidla a uzdečky různých stylů a vyrobené z přírodních materiálů, jako jsou kosti, rohovina, dřevo, provazy a kůže. S dobou bronzovou se objevila první bronzová udidla v Mezopotámii, která později nahradila udidla železná.

Starověk byl koním zaslíbený

Z maleb a soch víme, že uzdy a udidla používaly egyptské a asyrské kultury k jízdě na koni a k řízení vozů. Starořecký vojevůdce a spisovatel Xenofón obsáhle psal o vysoké úrovni jezdeckého umění aténské jízdy i perské jízdy, proti níž Řekové bojovali. Ve svých spisech O jezdectví a O výcviku jezdce velitelem se podrobně, především z praktického hlediska, zabývá výcvikem a použitým jezdeckým vybavením, jeho funkcí a jednotlivými vylepšeními. Římané ve své armádě spoléhali spíše na pěchotu než na jízdní oddíly. Nicméně během válečných tažení do své kavalérie začleňovali jízdy národů na podmaněných územích, a tak v římské kavalerii byly oddíly iberijské, germánské i numidská kavalerie. Každá z nich přinesla svoje zvyklosti, znalosti i vybavení. Po pádu římské říše byly tyto znalosti na stovky let ztraceny. Navíc až do středověku neexistuje mnoho záznamů o tom, jak byli koně cvičeni nebo jak vypadalo jejich vybavení.

Rytířské období

Ve středověku se zvýšila průměrná výška koní. To bylo mimo jiné způsobeno selektivním šlechtěním, aby koně mohli nosit rytíře v těžké zbroji do bitvy. Jak koně rostli a sílili, bylo potřeba tvrdších nástrojů k jejich ovládání, a tak se objevily uzdy s ostrými pákovými udidly. V té době se jezdecké dovednosti rytířů začaly zlepšovat i díky vzniku „turnajů“, které měly pobavit dvůr krále a královny a zároveň pomoci bojovníkům zdokonalit jejich jezdecké schopnosti. Hlavním materiálem pro výrobu uzd se stala kůže a do uzdeček se začaly vkládat složité vzory a ozdoby, které odrážely postavení a bohatství jezdce.

Od renesance k dnešku

Během renesance se v Neapoli usadila skupina jezdců, kteří uprchli z Konstantinopole, založili „neapolskou školu“ a pozvedli jezdectví na novou úroveň. Jejich koně byli velmi dobře vycvičení a honosní, takže byli žádaní na všech evropských dvorech, avšak jejich výcvikové postupy a výstroj byly velmi tvrdé. Jezdci k ovládání koní používali extrémně ostré páky a surové ostruhy, takže za cenu strachu z bolesti byli koně „lehcí v ruce“. Během 18. století v Evropě vzniklo několik dalších jezdeckých škol preferujících šetrnější tréninkové metody. Tyto školy vznikaly jako vojenské jezdecké školy. Jejich cílem bylo naučit „obyčejné“ vojáky jezdectva efektivně jezdit (úroveň „campagne“) a poté učily důstojníky pokročilejším a složitějším prvkům („haute ecole“). Školy byly nezbytné, protože války a konflikty znamenaly, že země potřebovaly větší armády a jezdectvo, které by za ně bojovalo. Časem se tyto školy přetransformovaly do dodnes existujících institucí, jako je Španělská jezdecká škola ve Vídni nebo jezdecká škola ve francouzském Saumuru.

Kulturní variace a moderní uzdečky

Jak se jízda na koni šířila v různých regionech a kulturách, vznikaly různé varianty uzdění. Například arabská uzdečka, kterou používali arabští jezdci, měla charakteristický nánosník zvaný „mecate“, který zajišťoval dodatečnou kontrolu a stabilitu. Podobně indiánské kmeny vyvinuly vlastní jedinečné styly uzdeček, které využívaly materiály jako surovou kůži a korálky na ozdobu. S příchodem industrializace a rozvojem jezdeckého sportu prošlo uzdění dalším vývojem. Byly zavedeny nové materiály, jako je nylon a syntetická vlákna, které nabízely větší odolnost a pružnost. Nicméně kůže, jako tradiční materiál, je stále nejoblíbenější. Pokrok v technologii udidel navíc vedl k vývoji humánnějších udidel, která se zaměřovala na pohodlí a komunikaci s koněm.