VÍM, ŽE PLÁNY MŮŽETE MÍT REÁLNÉ I NEREÁLNÉ

Anna Marie Dudová se věnuje parkurovému skákání a jejím snem je vyhrát Olympiádu. Koneckonců ze sportovní rodiny pochází a není zvyklá si klást malé cíle. Proč se jezdcům vyplatí být se svým koněm zadobře a proč není důvod se na svého koně zlobit?

Aničko, začněme současností. Jaké jsou Vaše aktuální plány pro zbytek sezóny?

Tak abych byla zcela upřímná, ty jsou zatím trošku ve hvězdách. Tím myslím na nejbližších pár týdnů. Ale tak už to u koní bývá. Najednou, bez jakékoliv příčiny, začaly mít obě moje kobylky zdravotní problémy. Jednu bolela záda a druhá měla něco s nohou. Takže právě teď všechny dávno naplánované věci ruším, přesouvám, zkrátka je to špatné, ale musím udělat všechno proto, aby se kobylky dostaly do pořádku. Ale na konci května chci být v sedle a užít si sezonu.

Ale abych odpověděla na vaši otázku. I když je mi patnáct, vím, že plány můžete mít vždy reálné i nereálné. Ten můj reálný plán je dobře se umístit na mistrovství České republiky. Ale stačí, aby se kůň špatně vyspal a je po plánu. To zná každý parkurový jezdec.

Platí, že dražší koně jsou klidnější a lépe se s nimi pracuje?

Nemám koně za desítky miliónů. U těch to, co jsem před chvílí řekla, tolik neplatí. Takže ten, kdo ho má, má výhodu. Ale zase neumí padat tak jako já (smích). Abych ale neodbočovala, ať už mám koně jakéhokoliv, plánuji být zdravá, mít zdravé kobyya a nepadat z nich. Prostě dobře jezdit.  Jezdit tak, abych, když slezu zpocená z koně, moji současní a bývalí trenéři řekli, bylo to pěkné. To by byla nejlepší odměna. Navíc si myslím, že v mém věku není důležité vyhrávat vždy a za všech okolností. I prohry mě totiž posouvají dál.  Teď je důležité dobře jezdit. Velká vítězství přijdou později. V tom je totiž parkurové jezdectví skvělé. Mohu jezdit celé roky. Na rozdíl třeba od bráchy, který hraje házenou, ale s tím je spojeno to, že jeho kariéra bude kratší. A neovlivní to ani to, jak poctivý a pilný při přípravě je. Ale musím říci, že je fakt ve svém sportu dobrý.

Evidentně tedy zákulisí nejrůznějších sportů znáte. Mají něco společného?

Je potřeba pracovat. Vždy a za všech okolností. Třeba brácha je, jak jsem říkala, velmi pilný a poctivý v přípravě. Přesto mu nikdo nevěřil. Ale to ani mě. Jenže on to měl horší. Měl dokonce trenéra, který některé kluky ponižoval. Což já jsem nezažila. Ale také mi nikdo nevěřil a vše jsem si musela vydřít. Nemáme statek, nikdo v rodině na koni nejezdil a táta se koní bojí. Jak máma to nevím. Nestýkáme se, od malička vlastně žiji s taťkou. Ale třeba u ní v rodině někdo jezdil. V každém případě, když chceš být ve svém sportu dobrej, musíš vydržet a makat. A všem ukázat, že to myslíš opravdu vážně.

Kolik je Vám let? Chodíte do školy? Do jaké?

Je mi patnáct let, chodím do státní školy. Je to tam velmi přísné, ale spravedlivé. Studuji Ekonomické lyceum v Praze 6. Takže dopoledne je to psaní všemi  deseti, ekonomika. A tedy psaní je opravdu hrůza. Když mi to nejde, celá se klepu. Pak tu máme matematiku, fyziku a chemii, což je ještě horší.  Asi nejsem moc studijní typ. Tedy, aby to neznělo hloupě: Vím, že vzdělání je nutné, abych se posunula i mentálně. Jsou jezdci, kteří nemají ani maturitu a jsou opravdovou špičkou. Mají dar asi do Boha. Já si myslím, že právě tohle nemám, takže musím makat i hlavou a připravovat se, abych byla mentálně dále, než ti, co jsou celkově šikovnější. Musím to prostě vydřít. 

Jak jste se ke koním dostala? Nejste z jezdecké rodiny. Kdo Vás ke koním přivedl? Byla to snadná cesta, nebo jste si koně musela vydobýt?

Po rozchodu rodičů jsem zůstala s bráchou a tátou. Byla jsem hodně malá, ale chtěla jsem být s nimi. Jsem na ty své dva životní chlapy hodně fixovaná. Táta odjakživa chtěl, abych sportovala, i v době, kdy s námi žila máma. Takže jsem se naučila plavat už ve dvou letech, jezdit na kole ve třech. Dokonce jsem chodila na házenou. V současnosti bruslím, lyžuji, hraji stolní tenis, i tenis normální. A jak jsem se dostala ke koním? Jednou mi táta řekl, že nedaleko našeho domova je stáj. Že on se sice koní bojí, ale já bych si prý mohla zkusit, co práce s nimi obnáší. Tak jsem tam šla jednou, pak podruhé a pak už jsem tam byla stále.

Jaký servis od rodiny máte? Všichni víme, že koně jsou náročný koníček…

Na začátek je třeba říct, že u nás doma panuje řád. Vím, že když mě věci baví a posouvám se, navíc dokážu, že to myslím vážně, táta pro mě udělá všechno. Ale fakt musím předvést, co ve mně je. Nedokážu si představit, že bych začala hrát na kytaru a za čas toho nechala. Nebo bych malovala a přestala chodit po čase na kurzy. A stejné je to i s parkurovým jezdectvím. Vím, že absolutní podporu budu mít jen tehdy, pokud dokážu, že to s ním myslím vážně. Což se snad děje. Navíc koně nejsou snadný koníček. Naučili mě víc svědomitosti a odpovědnosti, ale i pečlivosti, než všechny brigády. U koní neplatí výmluva, že tě bolí hlava, že jsi nemocná. Musím k nim denně přijít nebo to nějak zařídit. Koně přece musí ven každý den. Brácha mi chodí fandit, pokud sám nehraje, takže mám opravdu podporu ode všech. Hodně mi pomohla přítelkyně táty, bylo to složité, nechci o tom mluvit. Té jsem moc vděčná. 

Zavzpomínejte na důležité koně, kteří prošli Vašim životem?

Můj miláček byla Karinka. Poník. Ta mi dala to, že jí mohu důvěřovat. Pak přišel můj učitel.  Double Trouble. Vyšší poník. Dal mi toho moc. Je to uličník, trestal mě fakt za každou chybu. Ale miloval mě, vím to. Představte si, poník a já s ním skákala 135 cm vysoké překážky. Takže ten. Moje láska. 

Můžete představit svoje současné koně?

V současnosti mám dvě kobylky. Jmenují se Eldona a Cateleya. Eldona je blázen, srdce má jak Robin Hood, je to takový lump, statečný, ale nikdy nezradí. Pak je Cateleya, říkám jí Káťa. Ta je naopak takový profesor. Když to udělám správně já, ona to ještě vylepší. Jsou prostě důkazem, že koně nejsou stejní. Mají odlišné povahy i temperament a s tím musím pracovat.

Můžete už teď říci, že máte svého životního koně?

Zatím nemohu považovat nikoho za svého životního koně, protože je mi teprve 15 let. Můj životní kůň ale určitě přijde. Nejhezčí na tom je, že nevím kdy a nevím kde. Ale přijde. Pokud se dívám dozadu, pak to byl zmíněný Double Trouble. Česky vlastně dvojí potíž. A to on je (smích). Když si něco vezme do hlavy, tak nemám šanci… Porazí i velké koně do 130 cm když chce. Je obratný a menší než oni. Takže zatím to je on. Ale pomalu ho v mém srdci nahrazuje Eldona. Jde do všeho na plné pecky. To je hezká vlastnost.

Kdo vás trénuje?

Nyní mám jako hlavního trenéra Ondřeje Zváru. Je to opravdu špičkový jezdec. Může mě moc naučit i do dalších let. Strašně si ho vážím, třeba i za to, jak je klidný, rozvážný a vždy poradí, jak řešit klíčové situace. Pak mám drezúrní trenérku Romanu Hájkovou. Tu doslova miluji. Protože, je to takzvaná baba do nepohody. Nejde mi to, ale ona, místo aby mě kritizovala, třeba řekne: „Klídek Aňucho, klídek, nepos….. se, to dáš.“ To se mi líbí. A proto mi to jde líp. Ale potom je tu i řada dalších. Pan Karel Urban a Hanka Kopečná, u kterých jsem byla jako osmiletý špunt. Navíc Karel pro mě byl (a stále je) velmi důležitý. Vážím si ho i proto, že je „koňák“ tělem i duší. Přímý chlap, který podá ruku a platí to. Stačí mu detail a ví, kde je chyba. Stačí mu jen jeden pohled. Nesmím ale zapomenout ani na Bohouše Starnovského. Taky olympionik, znal se s mým dědou. Byli oba na Dukle. Nechci zapomenout na nikoho, ale ono je to tak, že jak se člověk posouvá dál a dál, tak mění trenéry. Je to smutné, ale je to tak. Přesto si všechny budu vždycky pamatovat. Oni a jejich práce mě utvářela a utváří.

Jak vás podporuje rodina?

Je nutné říci, že bez zázemí, jaké mám, by se můj sport na té úrovni, jak ho dělám, dělat zkrátka nedal. Podporu celé rodiny mám obrovskou. Ono to člověka nenapadne, když je mladší, ale je to tak a já si toho moc cením. Všichni u nás doma kmitají, abych měla servis. Já jsem jim za to strašně vděčná. Táta má dvě role. Taxikaří mi a funguje jako bankéř. Jeho přítelkyně pak jako pradlena a servisman, brácha zase pracuje tam, kde oni nestíhají. Potřebovala bych nějakého džina z láhve, jako v té pohádce. A jestli můžu, touhle cestou bych jim chtěla poděkovat za to, co pro mě a mé sny dělají. A důležité, nejen pro mě, ale i jako tip pro ostatní, může být dát všem okolo na vědomí, že je máš ráda, že víš, co pro tebe dělají. Obejmout je po závodě, ať už to dopadne jakkoliv. Mít v srdci pokoru.  

Máte nějaké jiné koníčky, než koníčky? Oni ti skuteční jsou opravdu časově nároční…

Koníčky. Tak to nevím, jak se k odpovědi postavit. To, že sedím na koni, neznamená, že nemám zájmy jako jiné holky. Ráda se namaluji, koupím si něco pěkného na sebe /když dostanu peníze. Ale kdo má koně, nemá moc času na koníčky. To je samozřejmost. Navíc se ani nechce dělat nic jiného, když stáj volá. Tak to je. A já to tak beru.

Věnujete se nějakému kompenzačnímu sportu? Jakému?

Já žádný kompenzační sport zatím nepotřebuji. Jdu si zahrát tenis, bruslím, běhám. Když není sezona, jsem v zimě na lyžích. Musím si ale vždy zařídit, aby se někdo těch pár dní postaral o koně. Víte, když se posadíte i ve volnu na koně, tak se posiluje vše. Proto asi i pan prezident Masaryk jezdil v požehnaném věku na koni. On tím vlastně posiloval.

Jste velmi mladá a účastníte se vysokých jezdeckých soutěží. Jste před závody nervózní? Máte trému? Jak se s ní vyrovnáváte?

Tak já moc nervózní nejsem, ale je nervózní celá moje rodina. Táta se někdy není schopen ani dívat, bojí se, že spadnu. Třeba když jsem byla v O2 Areně na Global Champion, tak zkrátka utekl. Známí mu v přímém přenosu volali: „Jede, jede, nic, dobrý, jede.“ Takže byl v obraze, ale pak se raději a v klidu podíval na záznam.  Zkrátka se o mě bojí, ale já vím, že to dám.  Protože svým koním věřím.

Jak jsem už zmiňovala, jde vždy o souhru mezi koněm a jezdcem… Spolupráce nikdy nebude fungovat, když je dobrý kůň a špatný jezdec a nebo naopak špatný kůň a dobrý jezdec… všechno musí být v rovnováze. Tečka. Kůň snadno vycítí, že jste nervózní, protože stehnem vede stehenní tepna. A ta o vašem rozpoložení prozradí vše. Kůň tímto snadno navnímá, jestli jste ve stresu, v klidu… A pokud cítí, že něco není v pořádku, začne zlobit i on. A třeba se stresovat.  

Když se zamyslíte, které z velkých závodů Vás (loni nebo v blízké minulosti) ovlivnily a motivovaly?

Já mám opravdu ráda závody v Chuchli. Tím, jak je tam také dostihový areál, je tam odlišná atmosféra než kdekoliv jinde. Moc ráda mám také Šamorín na Slovensku. Ten považuji za naprosto nejlepší areál v Evropě. Emoce tam ze všech jenom stříkají, každý se snaží v tom obřím areálu být nejlepší. Mě se to zatím nepodařilo, ale věřím, že se mi to letos vyjde. Moje kamarádky tam v tomto měsíci byly úspěšné v rámci mezinárodních závodů. Já jsem nemohla, kobylky trošku marodily, ale to už jsem říkala. 

Je to spíše atmosféra, koně nebo lidé, kteří Vás na závodech motivují k nejlepším výsledkům? Ovlivňuje Vás setkání s jezdci velkých jmen?

To nejde úplně přesně specifikovat. Mám hodně vzorů a každý z nich mě ovlivňuje třeba tím, jak přistupují k výkonu. Mým vzorem jsou jezdci, kteří odmalička pracovali s koňmi a šli za svým cílem. Můžete si koupit koně za 100 milionů, ale nikdy si nekoupíte svoji práci a svoje vlastní pocity a zážitky.

O čem sníte?

Mám velký sen. Pokud se mi splní, tak koupíme statek. Na kterém budu mít svou jezdeckou halu. Budeme mít hříbata, já budu jezdit po světě reprezentovat Českou republiku a taťka jako důchodce se bude starat o ty hříbata. Sice koním nerozumí ale on to určitě někde načte 😊. 

Pojďme do budoucnosti. Co máte v plánu po maturitě dál? Je to spojené s koňmi nebo uvažujte o „běžném“ povolání?

Můj nejsmělejší sen se tady stydím takhle veřejně říct. Chtěla bych reprezentovat Českou republiku na Olympiádě nebo alespoň na Mistrovství světa. Jsem vychovaná jako vlastenka a to je pro mě ten největší cíl a sen.

To jsou opravdu smělé jezdecké sny! Budeme Vám držet palce, ať se splní!