VRACÍM SE K ZÁKLADNÍM PRINCIPŮM

S jezdkyní a influencerkou Klárou Palátovou jsme si ve stájích bývalého hřebčína Xaverov povídali o klasickém jezdeckém umění a o její dlouhé cestě k jejímu nalezení. Mluvili jsme i o tom, z jakého, neuvěřitelného důvodu založila svůj úspěšný instagramový účet.

Kláro, musím začít jednoduchou otázkou. Jak dlouho se věnujete koním?

U koní se pohybuji od mala, kdy nás se sourozenci rodiče brali na prázdniny na farmu v Krkonoších, kde byli i koně, a kde jsem si na ně jako pražské dítě poprvé sedla mimo kolečka na pouti. Později jsem si u rodičů vyprosila jezdecké tábory na nedaleké Farmě Hucul, kde jsem se také poprvé seznámila s horsemanshipem. Tenkrát byl ohromný boom výcviku podle metod Pata Parelliho a Montyho Robertse, všichni se zkoušeli s koňmi „napojovat“ a já jsem díky několika šťastným shodám událostí měla možnost všechny nabyté znalosti zkoušet na koních v praxi. Když ale člověk začne pronikat hlouběji do problematiky výcviku koní, zjistí, že celý princip horsemanshipu je vlastně „mateřská školka“ výcviku a já jsem se chtěla posouvat i jezdecky. Prošla jsem si tak klasickým jezdeckým oddílem a měla jsem celý život štěstí na bláznivé lidi, co mi svěřovali koně různého věku a plemen na obsedání a další jezdeckou práci. V pozdějším věku a v domnění, že jsem zdatný koňák, jsem si pořídila vlastního koně. Ze současného pohledu jsem neměla žádný ucelený systém, využívala jsem znalosti převážně nabyté ústním podáním a zkušeností, o koncepčním, promyšleném přístupu nebyla řádná řeč.

Takže cestou ke klasické drezuře bylo zklamání ze sportovního přístupu výcviku?

Sportovní výcvik, k jakému já jsem se dostala, mi nedával smysl. Kůň byl z práce frustrovaný a v důsledku toho jsem se snažila hledat něco, co by už v základu zahrnovalo ucelený systém postupného vzdělávání, který by nebyl frustrující pro mě ani pro koně. Začala jsem se obracet ke starým mistrům a ke klasickému jezdeckému umění. Vracela jsem se k základním principům, které, minimálně v mé sociální bublině, byly opomíjené či úplně neznámé. Ať už je to pochopení biomechaniky nebo teorií učení koně, z nichž klasická drezura vychází.

Jaký tedy je podle Vás rozdíl mezi klasickou a sportovní drezurou?

Já říkám, že žádný být nemusí, je to o filozofii výcviku. O základním pochopení trenéra a jezdce ohledně stupnice výcviku, psychologie koně a biomechaniky koně i jezdce. Tyto principy je možné aplikovat i v moderním sportovním ježdění. V moderním světě je rozdíl v přístupu ke koním obecně. Dříve se lidé v oblasti jezdectví více vzdělávali, koně pro ně byli zásadním způsobem kulturně významnější a kvalita jejich výcviku byla pro jezdce často otázkou života a smrti. Oproti tomu, dnes mnoho lidí bere koně jako sportovní náčiní, nemá k nim úctu, nejsou pro ně „hodnotou“ v pravém slova smyslu.

I z toho důvodu nemá podle mě mnoho současných jezdců potřebu se dostatečně vzdělávat. Obecné požadavky na jezdce a jejich znalosti jsou s přihlédnutím k historii jezdectví v současnosti velmi nízké a aktuálně nevidím ze strany institucí zaštiťujících jezdecký sport žádné výraznější snahy sjednávající nápravu, ba naopak (viz poslední úprava drezurních pravidel FEI).

Hodně lidí se dnes odvolává na starořeckého filozofa a učence Xenofóna. Má i dnes co říci?

Xenofón má i dnes co předat. Byl to mistr, který měl celý svůj život na vzdělávání se v různých oblastech, ať už to byla filozofie, historie, vojenství, politika nebo jezdecké umění, které v té době bylo odznakem společenské úrovně jedince i celé společnosti. Mnoho jeho myšlenek je dnes přežitých, ale základní principy platí stále.

Dalším oblíbeným směrem jsou kavaléristé. Jak je vnímáte?

Z tohoto směru příliš nečerpám, v době rozkvětu vojenského jezdectví začalo docházet k degradaci jezdeckého umění. V momentě, kdy byly vyvinuty funkční střelné zbraně, se už začala měnit úloha koně v boji. Koně už nemuseli být tak obratní a vzdělaní, protože boj jezdců tváří v tvář zmizel. Začala růst úloha rychlosti koně, kdy kůň musel rychle jezdce donést „na dostřel“ a pak bezpečně zpět. Začal se tak i měnit typ preferovaných koní. Již nebyli potřeba silní, podsadití a zároveň obratní koně menšího rámce španělského typu, ke slovu přicházeli velcí, lehčí, a hlavně rychlí teplokrevníci. Se změnou koní a stylu boje již nebylo potřeba tak detailně vzdělávat jezdce. V tomto období vznikali v armádě kavaleristé, jejich výcvik vychází z funkčních principů, ale mění se účel. Mizí, lehkost, přichází přesnost německé dikce a celkově se výcvik přibližuje sportovnímu ježdění v dnešním smyslu.

Jaký vnímáte samotnou podstatu drezury?

Drezura má být pro koně, má je fyzicky i psychicky rozvíjet. Korektně drezurně rozvíjení koně jsou silní, sebevědomí, zdraví a dožívající se dlouhého věku. Drezura nemá být o přesnosti, ale o lehkosti a souznění dvou těl a duší. Což je podle mého názoru největší konflikt mezi klasickou a moderní sportovní drezurou.

Ke komu se tedy myšlenkově nejčastěji obracíte?

Ráda se vracím ke starým mistrům jako jsou de La Guérinière, který je považován za otce drezury, pak třeba Francois Baucher, James Fillis nebo Gustav Steinbrecht. V modernějším jazyce je pro mě velkou inspirací práce Nuno Oliveiry, Anjy Beran, Philippa Karla a pro převádění všech honosných teorií do praxe je to pak práce mého učitele, mimo jiné absolventa vysoké jezdecké školy v Bückeburgu, Martina Veverky.

Proč jste zvolila starokladrubského bělouše? Není to úplně běžný typ koně pro klasickou drezuru.

Když jsme si pořizovala koně, byla jsem v prvním ročníku vysoké školy a můj rozpočet byl omezený. Snila jsem o velkém hnědém lusitano valachovi, ale v té době rostla obliba španělských koní a jejich cena se tudíž rychle vyšplhala mimo moje možnosti. Původně jsem nechtěla kladrubáka, ani bělouše. Nicméně při hledání jsem nakonec jela i do Slatiňan a Národního hřebčína v Kladrubech, jelikož kladrubáci jsou barokní plemeno s neskutečně širokým zápřahem možného využití. S mým tehdy budoucím koněm na místě všechno zakliklo, jeho charakter, vzhled, prostě všechno.

Takže láska na první pohled?

Láska na první pohled to jistě byla. Pak ale následoval očistec. Když jsem ho koupila, bylo mu čerstvých 10 let a z NH Kladruby přišel nepřipravený na střet s běžnou stájovou realitou třeba v podobě stání na úvazišti, práce traktoru ve výběhu a podobné běžné věci každodenního života obyčejných stájí. Byl později kastrovaný, takže přišlo také peklo s hřebčením při pobytu ve výběhu ve smíšeném stádě, kde začal rapidně hubnout a odmítal se nechat chytit… První rok byl takový seznamovací, kdy jsme si nastavovali základní komunikaci. Za poslední skoro čtyři roky jsme spolu ušli dlouhou cestu.

Lze v klasické drezuře soutěžit?

Soutěže v klasické drezuře nejsou. Nejblíže jsou soutěže working equitation, dovednostní disciplíny a samozřejmě drezura jsou místa, kde se koně ježdění klasickými principy nejvíce uplatní. Ve svém období „sportovním“ jsme byli na drezurních i skokových závodech.

V dnešní době je trendem ukazovat pokroky. Závody, jako místo jejich prezentace, Vás už nelákají?

Jsem ve velkém rozporu. Na jednu stranu bych chtěla ukázat svou práci a posun, který díky klasickému přístupu a změně smyšlení nad koňmi obecně nastal. Ráda bych ukázala, že korektní, klasický výcvik má své místo i ve sportu, a nejen u hobby jezdců, kteří se svými koňmi podle sportovních měřítek asi nepracují dostatečně rychle, efektivně… Důvodem je prostředí a organizace.

Můžete to vysvětlit?

Cílem klasického ježdění je výchova extrémně všestranného, drezurně, případně i skokově, vzdělaného a psychicky vyrovnaného koně. Klasická drezura nepodporuje žádné výcvikové zkratky v podobě průvleček, ostrých kombinovaných udidel a podobně. Je to o přístupu a pochopení. Chtěla bych ukázat, že korektní, klasické ježdění není o zvláštních sedlech, neobvyklém uzdění nebo podivných kloboučcích. Principy klasické drezury nejsou nic zastaralého. Bez obav můžete obléknout rajtky z poslední kolekce Spooks, kvalitní německou skokovou helmu, usednout do anglického drezurního sedla. Je to o filozofii, že drezura má být pro koně, a ne koně pro drezuru.

Jste úspěšná influencerka. Jak jste se k tomu dostala?

Určitě začnu tím, že já sama bych se tak neoznačila. Před lety, když jsem si koně pořídila, jsem byla plná emocí a dojmů, které mé fyzické okolí nebylo ochotné sdílet v takové míře, v jaké bych chtěla. Instagram se stal takovým místem, kde jsem všechny z počátku neúspěchy a pak i pokroky mohla naplno ventilovat. Asi i proto, že jsem trochu prostořeká, vše říkám naplno a přímo a můj humor je lehce sarkastický, začalo lidi zajímat a bavit co sdílím, a přirozeně se na sebe vše nabalovalo. Celé to vzniklo tedy pouze z potřeby vykřičet silné emoce. Dneska je to pro mě i takový deník, zápisník pocitů, myšlenkových toků, názorových proměn, osobnostních postojů a přerodů.

Taková prezentace klasické drezury by mohla mít velký dopad…

Doufám, že bude mít. Mým velkým snem je inspirovat lidi pro to, aby se samotní začali v oblasti jezdectví i péče o koně více vzdělávat, kriticky uvažovat, a nejen tupě konzumovat informace, protože se to u nás tak roky dělá. Sama jsem během svého života u koní udělala, a pravděpodobně ještě udělám, velkou řadu chyb, ale jejich otevřeným sdílením a prezentací pozitivního příkladu věřím, že, jak ráda říkám, pomůžu co nejvíce lidem vyndat si hlavu ze zadku a udělat pro koně společnou spolupráci co nejméně zničující činností.