Zdá se, že špičkoví sportovní koně patří mezi nejhýčkanější zvířata na světě. Dostává se jim nejvyšší možné péče a pozornosti, mají to nejlepší krmivo, veterinární, podkovářskou péči, podstupují masáže a další fyzioterapii. Celkově tito špičkoví atleti mají veškeré pohodlí, podmínky a nejlepší zacházení.
Ano, jsou to špičkoví atleti, kteří musí na soutěžích podávat vrcholné výkony. Proto mají tu nejlepší péči. Samozřejmě, touha po vítězství, úspěchu, penězích a věhlasu může vést některé majitele a jezdce k méně férovým nebo dokonce pro koně nepříjemným postupům, aby se zvýšil jejich výkonnostní potenciál. Zároveň je třeba si uvědomit, že prostředí závodů a cestování doslova po celém světě není tím, na co jsou koně po miliony let evoluce stavěni. FEI i národní jezdecké organizace ve snaze zajistit koním ty nejlepší podmínky stanovily systém přísných pravidel dodržování welfare při soutěžích. Kontrolní orgány na tato pravidla dohlíží, ověřují jejich dodržování a vymáhají je. Kdo je neplní, je penalizován nebo vyloučen.
Všichni jsou pod neustálým dozorem a drobnohledem. Nejen na závodech, ale i doma při tréninku. Nikdy nikdo neví, kdo se dívá. A natáčí! Ale jak už to ve světe sportu bývá, touha po vítězství je velká, a ne pro všechny jezdce je myšlenka „welfare nad vítězství“ dostatečně lákavá. I proto se občas na sociálních sítích objeví video s nepatřičným zacházením při výcviku, nebo při soutěžích vidíme koně s bolestivými výrazy.
Je však nutné si uvědomit že praktiky, o kterých je řeč v následující části článku, jsou skutečně extrémem, a týkají se jen zlomku jezdců a majitelů koní. Naprostá většina nás koňáků (a to nejen rekreačních jezdců, ale i těch sportujících) svá zvířata opravdu miluje a nikdy by jim takto neubližovala, děláme pro ně maximum, za jejich blaho utrácíme spoustu peněz a nic nás netěší tak, jako pohled na naše spokojené koňské kamarády.
Kodex FEI a jeho dopady
FEI zveřejnila obecný kodex welfare koní, který popisuje, jak by se mělo s koňmi zacházet, včetně pokynů k managementu a ježdění. Kodex také stanovuje, že každý, kdo se účastní mezinárodního koňského sportu, musí „akceptovat, že za všech okolností musí být prvořadé welfare koně“. Připomíná také účastníkům, že welfare koní „nesmí být nikdy podřízeno soutěžním nebo komerčním vlivům“. Kodex je obecný a je formulován tak, aby umožňoval flexibilitu při jeho uplatňování. V kodexu se například uvádí: „Koně musí absolvovat pouze trénink, který odpovídá jejich fyzickým schopnostem a úrovni vyspělosti pro příslušné disciplíny. Nesmí být podrobováni metodám, které jsou zneužívající nebo vyvolávají strach“. A pokud jde o výstroj, musí být „navržena a vybavena tak, aby se zabránilo riziku bolesti nebo zranění“. V našich podmínkách upravuje pravidla welfare při soutěžích ČJF v pravidlech jednotlivých disciplín, tak jak je tomu ve většině evropských zemí. Celkově se ozývají hlasy volající po sjednocení welfare pravidel v jednotlivých zemích.
Je nasnadě, že FEI a národní jezdecké organizace vzbuzují pozornost a ovlivňují úroveň vnímání welfare na všech úrovních jezdectví a chovu koní. Nepřímo tak zasahují i do welfare rekreačního jezdectví.
Touha po vítězství
Ale vraťme se na soutěžní plochy, kde je welfare z velké části v moci organizací zaštiťujících jezdectví jako sport. Barování, rollkur, nadměrné použití ostruh nebo biče, utažené nánosníky, zraňující výstroj koně, to jsou na závodech ta nejviditelnější porušení zásad welfare koní. Závody samy o sobě mohou být považovány z hlediska welfare za problematické. Je potřeba si uvědomit, že koně za závody cestují. Na běžné závody je to pár desítek (možná stovek) kilometrů, ale koně, kteří jsou součástí globálních tour, tráví dlouhé hodiny v kamionech a letadlech s omezenou možností pohybu. Závodit jeden týden v Evropě, druhý v Americe a za dva týdny třeba na Blízkém Východě, je náročné i pro člověka, natož pro koně. Pochopitelně je v zájmu jezdců a ošetřovatelů, aby byli i takto vytížení koně zdraví a v pohodě a všichni pro to dělají maximum.
Moc „hluboko a kulatě“?
Rollkur neboli hyperflexe je kontroverzní tréninková technika koní, častěji užívaná v drezurním ježdění, ale setkat se s ní je možné i při přípravě koní na skoky. Rollkur spočívá v nuceném, agresivním a nadměrném ohýbání krku koně, což má za následek nesení hlavy za kolmicí. Za tvůrce „hlubokého a kulatého“ tréninku je považován německý jezdec a trenér Uwe Schulten-Baumer. Jeho svěřenci jako Isabell Werth, Nicole Uphoff a další získali mnoho úspěchů v drezurním ježdění, jejich koně často nosili hlavu „za kolmicí“. Výrazně byli s rollkurem spojováni také Anky van Grunsven a především její manžel a trenér Sjef Janssen.
Postupem času se hyperflexe rozšířila, nicméně od roku 2010 je FEI tento způsob tréninku oficiálně zakázán, protože je pozice hlavy dosaženo způsobem velmi agresivním vůči koni. Vědci prokázali, že hyperflexe způsobuje obstrukci dýchacích cest, patologické poškození měkkých tkání ve struktuře krku, zhoršené vidění dopředu, stres a bolest.
Pro FEI je zřetelný rozdíl mezi „nízkým, hlubokým a kulatým“ vedením (LDR) a hyperflexí. Při LDR kůň přirozeně přivádí hlavu za svislici nebo ho jezdec do této polohy bez použití síly na krátkou dobu povzbuzuje. Při hyperflexi však jezdec nutí koně do polohy za svislicí agresivními technikami, a to po delší dobu. Takže na drezurních obdélnících mohou být k vidění koně s hlavou za kolmicí, ale vždy by to mělo být bez použití agresivních donucovacích prostředků. Samozřejmě toto je na posouzení rozhodčích. Nějaké přesné měření je v tuto chvíli obtížné, i když dnes existují snímače umísťované na nátylník, které měří úhel hlavy vůči zemi, případně snímače měřící tah otěží.
Pravidla FEI uvádějí, že během soutěže by „hlava měla zůstat v klidné poloze, zpravidla mírně před vertikálou, s pružným týlem jako nejvyšším bodem krku“. To se ovšem týká pouze soutěže samotné, není zde ani slovo o tréninku nebo opracování před soutěží.
Nánosníky
Rollkur, i když na první pohled rozpoznatelný, je, řekněme, obtížně měřitelný. Co však lze měřit, je utažení nánosníků. Těsně utažené nánosníky způsobují koním jednoznačně nepohodlí. Tlačí vnitřní stranu tváří proti stoličkám, silné utažení zužuje cévy a dochází k odkrvení tkání v oblasti pod nánosníkem, přílišné utažení může poškodit měkké tkáně a z dlouhodobého hlediska není neobvyklé, že dojde až k poškození nosní chrupavky. V neposlední řadě utažený nánosník brání koním v otevírání huby, což je jeden ze způsobů, jak koně vyjadřují nepohodlí. Nánosníky jsou tradiční a v některých disciplínách povinnou součástí výstroje koně. Přesto drezurní pravidla FEI uvádějí, že „nikdy nesmí být utaženy tak pevně, aby koně poškodily“.
International Society for Equitation Science vytvořila jednoduchou pomůcku k měření utažení nánosníku. Jedná se o známý „zelený kolík“, který se zasouvá nad nosní kostí pod zapnutý nánosník a ukazuje, jak moc je volný nebo utažen.
Jak podotýká etoložka a členka ISES doc. Ing Jitka Bartošová, Ph.D., z VÚŽV v Uhříněvsi: „Řada jezdců si nepříjemnosti spojené s nánosníkem uvědomuje a nedotahuje jej silou. Koním ale vadí, i když nánosník hubu pouze obepíná. Ony dva (chlapské) prsty by se měly pohodlně vejít mezi nánosník a nosní kost – nikoli jen pod bradu nebo z boku. Korektní zapínání nánosníků a důsledná kontrola na závodech by měla trenérům, jezdcům, rozhodčím i stevardům přejít do krve. Je to relativně jednoduchý a rychle aplikovatelný krok, který doloží skutečný zájem koňařské obce o celkovou změnu přístupu, která uleví koním od bolesti a diskomfortu, a tím pomůže obhájit naše jezdecké radovánky nejen před námi samými, ale i před pobouřenou veřejností, jež s bolavými, nespokojenými a odevzdanými výrazy koní oprávněně ztrácí trpělivost. Při tom se nánosníky často obepínají nebo dokonce utahují pouze ze zvyku, „protože se to tak dělá“. Není těžké se vcítit do situace, kdy řemínky nánosníku skřípou kůži, stahují měkké tkáně a omezují dýchání při zrychleném pohybu. A to se běžně děje zvířatům, která máme rádi a považujeme je za parťáky. Pokud je kůň bez utaženého nánosníku a ostrého uzdění neovladatelný, není problém v nánosníku nebo koni, ale ve výcviku. Troufám si ale odhadnout, že většina jezdců si povolení nánosníku jezdecky ani nevšimne, nebo budou mít lepší pocit. Koni to ale uleví spolehlivě, a bude to na něm hned nebo později znát.“
Paradoxem je, že FEI sice hovoří o přílišném utahování nánosníků a o jeho škodlivosti, ale v drezurních pravidlech je pro účast v soutěžích nánosník povinnou součástí uždění. Stejně jako plná uzda ve vysokých drezurních úlohách. V posledních letech se ozývají hlasy, že by toto mělo být z pravidel odstraněno a použití nánosníku nebo plné uzdy by mělo být zcela na rozhodnutí jezdce. Zatím se ale neděje nic.
No a nad čím zůstává také rozum stát je manuál pro měření utaženosti nánosníku – dle FEI manuálu se měření provádí zboku, na tváři, kde je vždy více prostoru než nahoře na nose. A prsty se pod nánosník dávají sice dva, ale „naležato“, nikoliv „nastojato“. Nakolik je takový způsob měření relevantní si můžete vyzkoušet sami…
Vysoko a ještě výše
Barování je skoková „tréninková“ technika, při níž osoba na zemi cíleně udeří koně do nohou při překonávání překážky s cílem zajištění většího respektu z překážky. Novodobých metod barování je mnoho. Někteří trenéři dokonce aplikují koním na nohy chemické látky, případně dávají do kamaší elektrická zařízení nebo ostré předměty, aby byli koně citlivější na nárazy do skoků s tím, že potom budou více respektovat horní kladiny skoků. Nic z tohoto není samozřejmě dovolené a barované koně často prozradí jejich až přehnaný respekt vůči skokům. Ale prokázat barování v domácích podmínkách může být velmi obtížné.
Bič a ostruhy
Bič i ostruhy, jejich typ a specifikace jsou poměrně přesně definovány pravidly jednotlivých sportovních disciplín. U biče je jasný výčet kdy, v jakém rozsahu, na jakou oblast těla koně a za jakých podmínek může být užit. U ostruh je jasně definovaný typ ostruhy a její délka. U užití je výčet oproti biči výrazně složitější, ale nadměrné užití je trestáno. Co je vždy důležité: bič ani ostruhy nesmí zanechat viditelné stopy nebo poranit kůži.
O čem se nemluví
Všimli jste si, že koně si slavnostní dekorování často užívají mnohem méně než jejich jezdci nebo diváci na tribunách? Koně jsou nesmírně citlivá zvířata a vnímají emoce velmi silně. Navíc dekorování při velkých soutěžích je především show, hlučná a světelná! Nic z toho koně nemají rádi a pro mnoho z nich je tak dekorování velmi stresující. Na mnoha závodech se často již dekorují vítězové bez koní, což je trend správným směrem.
Foto: archiv společnosti Equiservis, spol. s r.o.
